V sobotu brzy ráno na tradičním místě setkání, před pokladnami na hlavním nádraží, se sešlo pět účastníků: Šimon, Filip, David, Jirka a já. Nastoupili jsme do rychlíku a bohužel jsme měli místenky do vozu, ve kterém nefungovalo topení. Takže cesta vlakem do Čáslavi se nakonec ukázala jako nejchladnější část výletu, protože po zbytek dne bylo krásné slunečné a teplé počasí nezvyklé na první únorový den. Při příjezdu na nádraží v Kutné Hoře jsme minuli volně kráčející postavu a David poznamenal, že vypadal jako Kuba, ale že kdyby to byl on, tak by na náš vlak asi spěchal… Ale opravdu za chvilku do našeho mrazivého kupé vstoupil vedoucí výletu a pokračovali jsme dál již v plné sestavě. V Čáslavi nás čekal dlouhý přestup přes lávku na motorák do Třemošnice a nám nezbylo než získat místa na sezení v běžeckém souboji s malými skautíky. Povedlo se, a tak jsme celou cestu až na konečnou seděli v přeplněném vláčku. Po vystoupení z vlaku jsme ještě dokoupili zásoby v supermarketu a zahájili výstup Lovětínskou roklí nahoru na zříceninu hradu Lichnice s mezizastávkou na vyhlídce Dívčí kámen.
První únorový víkend se na hradě koná zimní přespání, takže byl hrad otevřen a měli jsme to i s výkladem. Po prohlídce hradu, muzea, sklepení a výhledech z rozhledny jsme zjistili, že trochu nestíháme. Po zapnutí navigace to vypadlo, že do cíle dorazíme asi půl hodiny po odjezdu autobusu. Proto jsme vyrazili na cestu ještě s krátkou zastávkou u Žižkova dubu a pak jsme lesem sestoupili do údolí Peklo u Hedvikova. Po poradě nad mapou jsme zvolili variantu zprava, ale jaké bylo naše překvapení, když se za zatáčkou objevilo nekonečné schodiště nahoru. Nezbývalo nám nic jiného, než ho celé vystoupat. Po výstupu jsme pokračovali dál ke Kaňkovým horám, a když se nám po několika hodinách výletu opět naskytl výhled dolů na nedalekou Třemošnici, místo našeho startu, tak již nezbývalo než trochu upravit trasu. Dále jsme tedy vyrazili přes hřeben Kaňkových hor a Koutkův pupek až na Kubíkovy duby, kde si hrdý pořadatel – Kuba – udělal fotku a my opatrně překonali šíleně rozblácenou cestu.
Poté, co naše rozjímání narušil pán na čtyřkolce, který se na křižovatce otočil a zase jel dolů, jsme ho následovali směrem do Horních Počátků, pak údolím kolem nově budovaného suchého poldru a dále přes kopec, kde už se před námi objevil cíl naší cesty – město Seč. Naše cesta však ještě lehce zahýbala kolem přehrady až na hrad Oheb, kde jsme se pokochali jak zbytky středověké zříceniny, tak i výhledy do kraje a na tristní stav hladiny vodní nádrže. Cestou jsme si samozřejmě prohlédli hráz a druhou zříceninu na cestě – hrádek Vildštejn. Pod hradem David potkal kamarády, takže se odpojil, že pojede s nimi a my už bez něj došli na náměstí na autobusovou zastávku, kde jsme se opět potkali s Davidem, než odjel s kamarády do Pardubic.
Autobus jsme tedy nakonec krásně stihli, takže ještě v posledních chvílích svitu únorového slunce proběhl kvíz. Po příjezdu do Pardubic jsme přešli na vlakové nádraží, před kterým jsme si udělali společnou fotku s Pernerem, a v hale se opět setkáváme s Davidem. Takže nakonec jsme všichni společně nasedli do vlaku a odjeli směrem domů.
Martin Vlach