Výlet uprostřed letních prázdnin provázely skutečné letní podmínky. Bylo krásně a horko. Jak tomu u výletů našeho klubu často bývá, historky a důležité momenty se odehrály už po cestě. Traduje se, že se nejmenovaný účastník vyrážející z Prahy po nástupu do vlaku rozloučil se zbytkem výpravy s tím, že pojede první třídou. To bylo velmi „kolegiální“ zvláště, když jedna z účastnic jela na výlet poprvé. Dlužno ovšem dodat, že v současné době zastává onen účastník takovou poměrně významnou funkci, takže dnes už by něco takové neudělal (možná 😊).

Já jsem přes Prahu nejel a litoval jsem. (Tedy neúčasti při onom rozloučení pochopitelně ne. 😊) Vzal jsem to osobním vlakem na východ, že přisednu k ostatním do rychlíku v Kolíně, což je geograficky určitě kratší. Ovšem vzdálenost prostorová a časová jsou dvě různé věci. Jak je mým ne moc dobrým zvykem, nenastudovat si dopředu plán cesty pořádně a teprve ve vlaku zjistil nečekanou skutečnost. Přestože osobní vlak vyjížděl ze Zelenče bezpečně dříve než rychlík z Prahy, příjezd do Kolína měl až dvě minuty po rychlíku. Jejda, chybička se vloudila… Ještě bylo možné doufat v tradici Českých drah, že bude mít rychlík zpoždění, ale znáte to…. Když to člověk jednou potřebuje… Neměl! ☹ Naštěstí na hlavní trati Kolín – Pardubice je provoz velmi hustý, takže jsem nasedl na další rychlík asi o čtvrt hodiny později. V Pardubicích mám minutu na přestup, který jsem navíc nikdy předtím neabsolvoval. Stihnu to?!? Stihl. Z Regionovy na mě zamávala Eva, která mě nikdy předtím neviděla. Díky a ufff! 😊

Po nedlouhé cestě mezi poli se zlatým obilím jsme vystoupili ve Slatiňanech na startu výletu a na „konci světa“, jak to někteří nazvali. Pravda je, že pohled na další pokračování kolejí ze Slatiňan, vypadal skutečně jako, že vedou do prázdna. V současné době už tam staví most (asi silniční obchvat ; Terka případně doplní nebo opraví), ale tehdy tam opravdu nic nebylo.

Ale dost hlášek o konci světa. Na nádraží na nás totiž čekala Terka (tehdy její první účast) místní rodačka a patriotka, takže za podobné narážky stran Slatiňan a okolí by mohl nějaký ten (zasloužený) štulec, záhlavec přiletět. Jako správná paní domácí se chopila iniciativy a zkušeně nás provedla místním krajem. Navíc hned na začátku zachránila Kubu – organizátora výletu. Ten totiž do pozvánky jasně napsal, že cukrárna je zajištěna, ale v průběhu cesty se ukázalo, že to byl jenom reklamní tah a žádnou cukrárnu nachystanou nemá, což bychom mu určitě nedarovali. Naštěstí nás Terka hned na začátku vzala do místní cukrárny, a tak Kuba bez vlastního přičinění dostál svému slibu. Kubo, doufám, že jsi Terce pěkně poděkoval a pozval jí na zmrzlinu?!? 😊😊

Kolem skautské klubovny jsme tedy dorazili do místní cukrárny a pochutnali si na dobrotách. Dále cesta pokračovala přes řeku Chrudimku a mírným stoupáním kolem hřebčína s krásnými koňmi až ke Kočičímu hrádku. Ten jsme i přesto, že už nejsme děti (zejména výškou postavy) neváhali prolézt. Pokračovali jsme lesem, až k rozhledně Bára II., což je poměrně zajímavé místo. Z databáze stovek kvízových otázek o rozhlednách, které vám Šimon na počkání vymyslí, znám odpověď pouze na jedinou. Víte, která rozhledna v Česku stála nejkratší dobu? Byla to předchůdkyně této Bára I, která spadla při vichru už 4. den! Naštěstí tam snad zrovna tou dobou nikdo široko daleko nebyl. Bára II, zdá se, už prokazuje mnohem větší životnost. Přežila i naší návštěvu. Vstup byl zpoplatněný a výhledy vzhledem k dobré dohlednosti stály za to.

Z dalšího pokračování si pamatuju už jen útržky – je to už nějaký pátek zpátky. Cesta lesem poskytovala příjemný stín. Terén nebyl náročný – část trasy byla značena dokonce pro vozíčkáře. Terka nás vedla od oka – možná ne vždy nejkratší cestou, ale věděla, kde jsme. Dle pohledu do mapy si vybavuji, že jsme se zastavili na vyhlídkové věži Na Chlumu. Výhled tam sice nebyl, ale alespoň stín ano. Kuba nám tam přečetl príma novinářskou kachnu o tom, že se budou zavádět tzv. „hot days“. Jakmile teplota vzduchu přesáhne 30 stupňů nebude se chodit do práce. To by vůbec nebylo marné. 😊 Z věže to vzala Terka přímo dolů cestou necestou a my se snažili, aby nám nezmizela v křoví.

Vyšli jsem z lesa mezi loukami a poli došli k řece a podél ní (snad) do obce Svídnice. Průchod této vesnice mi přišel neskutečně dlouhý. Na jeho konci nás však „uvítala“ nevysoká hráz a za ní přišla na řadu další atrakce – koupání v místní přehradě. Jak je nádrž trochu schovaná ve stínu, v údolí, byla voda poněkud studenější než bych na tak teplé období čekal, ale přesto bylo fajn si lehce zaplavat. Poté, co jsme se opět vydali na cestu po suché pevné zemi, se nám na konci přehrady postavil do cesty oplocený objekt elektrárny, který jsme trochu krkolomně obcházeli.

Následovala krajinářsky nejkrásnější část trasy údolím Chrudimky. V hlubokém zalesněném údolí to byl balzám nikoli peklo, jak napovídal název přírodní rezervace. Peklo by bylo jít na přímém slunci. U zříceniny Strádov byla další drobná zastávka. Kvíz tentokrát na programu nebyl, sušenky rozdával Kuba rovnou. Vzhledem k vysoké teplotě i k absenci členů, kteří by zkracování trasy a ubírání kilometrů považovali za činnost nízkou a nedůstojnou úrovně turistické klubu, vynechali jsme keltské opidum a zamířili rovnou vzhůru na Nasavrk. Zde nás hned na začátku náměstí natolik zaujal prodej opékaného masa, že jsme spontánně vyhlásili pauzu na občerstvení, i když ne všichni si dali právě pečené maso.

Závěr výletu byl ve znamení čekání na autobus. Shlukli jsme se u místní nově postavené fontány. Ostatní začali šplíchat na mě a já za trest taky na sebe. Bylo to docela příjemné… 😊 Pomalým krokem jsme ještě došli k místnímu geologickému zastavení u rybníka, ačkoliv v šutrech se z nás pořádně nevyznal asi nikdo. Poté už jen zpátky na náměstí a nástup do autobusu. Terka vystoupila u Kunčí, my ostatní jsme pokračovali až do Chrudimě a přestoupili na vlak. Ze zpáteční cesty si už nic nepamatuju. Zřejmě proto, že probíhala podle plánu a bez karambolů. 😊

Věřím, že se do Železných hor ještě někdy vrátíme.

David Kadleček