V lednu 2019 jsme vyrazili za sněhem do verneřické části Českého středohoří. Začali jsme v Ploskovicích u barokního zámku, kde jsme obdivovali částečné opravy, ale i pávy v parku. Zanedlouho jsme stáli pod jedinou štítovou horou v Česku – Trojhorou. Sice jsme nikdo nevěděli, co znamená štítová hora, ale Šimon nám to vysvětlil pomocí kvízu. Výstup na vrchol byl poněkud strmý, ale jen s popraškem sněhu, takže jsme to zvládli bez újmy.
Z vrcholu jsme měli krásný výhled na následující cestu vedoucí přes zříceninu Kalich a vrch Sedlo. Na Sedle to vypadalo na sníh. „Tam bude tak deset cenťáků“, prohlásil Šimon a my jsme tomu nevěřili. Výstup na druhý dnešní vrchol jménem Kalich nebyl tak náročný. Sice jsme museli zdolat větší převýšení, ale cesta se klikatila ne tak strmě lesem. Na kopci jsme potkali radioamatéry u ohýnku. Zdeněk navrhoval, jestli se chvíli neohřejeme. Nakonec ale vyhrál kvíz za čokoládové bonbony na hradní zdi zříceniny, která byla sídlem Jana Žižky.
Největší krpál dne nás čekal na čtvrtou nejvyšší horu Českého středohoří – Sedlo (726 m n. m.). Se stoupáním se zvyšovala vrstva sněhu a ledu. Ano, nakonec to těch 10–15 cm určitě dalo. Zajímavé bylo, že východní strana kopce měla daleko více sněhu než západní. Na hřebenu vedoucí na vrchol nás několikrát překvapil led, ale když se šlo opatrně, nic se nemohlo stát. Celou cestu jsme doufali, že na vyhlídce na Sedle uvidíme západ slunce. A povedlo se. Krvavý západ slunce na západě, na východě v mracích Krkonoše a Ještěd. No prostě paráda.
Začala být zima a tma. Rychle jsme se vypakovali do nižších nadmořských výšek a do hospody v Liběšicích. Tam nás dost zmátla aplikace Můj vlak, která hlásila zpoždění dvacet minut (tak jsme lenošili) a najednou žádné (rychle jsme se vypakovali na nádraží), ale to už je jiný příběh.
Matěj Turek