(23,5 km / 930 m)

V pořadí již 21. výlet Turistického klubu, tentokrát v adventním čase, začal v sobotu 9.12.2017 v 8 hodin ráno na autobusovém terminálu v Praze-Na Knížecí. Počasí bylo poměrně mrazivé teplota okolo -1 °C, oblačno, ale bez avizovaného občasného sněžení. Jako první jsem překvapivě přišel na místo srazu já, a ačkoliv do odjezdu autobusu zbývalo 25 minut, tak ve frontě již bylo téměř 15 lidí a fronta dále narůstala. Opodál bohužel dělal společnost skupině čekajících cestujících schizofrenní bezdomovec, který cosi nezřetelně a vulgárně řval do skleněných tabulek. Naše kompletní sestava osmi turistů se sešla dokonce 10 minut před příjezdem autobusu (celkem 7 turistů a pouze 1 turistka). Konkrétně 7 turistů studující PřF UK a 1 turista (jenž přerušil studium na VŠE Praha). Před nástupem do autobusu jsme se všichni stručně představili a následně padl obligátní dotaz na jedinou turistku Šárku: „Upekla jsi něco“? Při nástupu a platbě v autobusu za jízdné jsme od pana řidiče obdrželi pouze jízdenku pro 1 osobu (vzhledem k poruše pokladny), a tak jsem se vystavovali až sedmitisícové pokutě. Pan řidič pravil, že se za nás revizorovi zaručí při případné kontrole. Již při odjezdu z Prahy autobus nabral desetiminutové zpoždění (díky početnému davu cestujících). Cesta autobusem oproti vlakům byla poměrně nepohodlná, relativně zdlouhavá a plná četných zatáček. Doma jsem si naštěstí dal před cestou pilulku kinedrylu, a jen díky němu se cesta dala přežít bez komplikací.

Do Kamýku nad Vltavou-U Mášů jsme tak již dorazili pouze s tříminutovým zpožděním.

Následně Otomar vyhlásil itinerář přestávek na svačinu a nastínil trasu výletu. Poté se přešel silniční most, pod kterým bylo téměř vyschlé koryto řeky Vltavy (vlivem nízkého odtoku z nejobjemnější české nádrže-Orlík).

Následovala pauza k zakoupení dodatečného proviantu a poté nás čekal první výšlap k rozhledně Vrškamýk. Rozhledna byla zavřená, a tak jsme si pouze stručně pročetli informační tabule a pokračovali směrem ke zřícenině hradu Vrškamýk. K ní jsme zvolili ilegální cestu skrz křovinaté a pichlavé zakrslé porosty.

Na hradě jsme si dali první svačinovou pauzu, a poté následovala první série tematických kvízových otázek, které si pro nás tentokrát připravil Otomar. Kvízové otázky (oproti mým) moc složité nebyly – (např. Jaké jsou přehrady Vltavské kaskády? Kolikátým premiérem od vzniku ČR je Andrej Babiš? Který obchodní řetězec využil ke své propagaci vyhlídku Altánek a jaký měl slogan?) a tak každý kdo se přihlásil a správně zodpověděl otázku obdržel plod moře (možná inspirace z mého výletu na Milešovku). Po prohlídce hradu následoval přesun na vyhlídku Altánek, kde mělo být další kvízové zastavení.

Cesta byla poměrně přizpůsobena pěší chůzi, poněvadž veškeré kaluže a případná blátivá místa byla zamrzlá. A tak jeden ze členů Turistického klubu otestoval odolnost ledu na jedné z kaluží tzv. metodou přechodně zvýšené teploty, vlivem spádu kapaliny. Bohužel však zamrzlá kaluž moc neodtála.

Cestou (kromě večera) nás doprovázela fantastická dohlednost (cca. >50 km) a tak se před námi otevírala krásná panoramata např. na Benešovskou pahorkatinu.

Po dosažení vyhlídky Altánek následoval famózní pohled na tzv. „Vltavskou podkovu“, hráz vodní nádrže Orlík a rozhlednu Milada. Tato vyhlídka se dostala do všeobecného povědomí valné části české populace díky reklamní propagaci obchodního řetězce Kaufland. Většinu z nás ale překvapilo výškové převýšení od vyhlídky k hladině řeky Vltavy-čítající téměř 170 výškových metrů. Po pokochání se výhledy následovala svačinová pauza a 2. série kvízových otázek.

Z vyhlídky Altánek následovala cesta na vrch Bukovec (562 m n.m.) poměrně mozaikovitě pestrou krajinou, kdy stinná místa si držela sněhový poprašek a osluněná již byla téměř holá.

Na vyhlídce vrchu Bukovec se nám otevřel částečný výhled směrem na SZ (Hřebeny), ale také na celou východní polovinu obzoru a na jih (Písecké hory a pára z JE Temelína, kterou jako první zachytil Matyáš).

Po sestupu z Bukovce následoval přesun a výstup až na poutní místo Maková hora (545 m n.m.) s kostelem sv. Jana Křtitele a Panny Marie Karmelské. Kostelík byl bohužel uzavřený, a tak následovala 3. a poslední série tematicky zaměřených kvízových otázek. Naštěstí jsme si našli místečko na lavičce v závětří, avšak vítr v nárazech i nadále poměrně zesiloval až na čerstvý severozápadní.

Po kvízu následoval sestup do obce Smolotely, kde překvapivě nám místní hostinský otevřel hospodu, k jídlu bylo možné si dát pouze utopence nebo katův šleh. Ihned po nás do hospody přišla početná skupinka myslivců se psy a flintami. Následně jsme byli nuceni se přestěhovat k jinému stolu, neboť jsme zasedli místním mysliveckým štamgastům jejich stůl. Po krátké pauze na oběd jsme rychlejším tempem štrádovali směrem k Milínu, a přitom nechyběl Matyášův repertoár známých českých klasik. Cestou jsme zahlédli u drátěného ohradníku osamocenou srnku, která byla zraněná a neposedně se hýbala (pravděpodobně se zamotala do drátu od ohradníku). Následně Otomar zavolal několika složkám IZS (PČR a Hasiči), aby jí pomohli, načež se pomoci od nich nedočkal. U nejbližšího domu v obci Radětice jsme tak řekli místním, aby zkontaktovali nejbližší myslivecké sdružení. Cestou z Radětic až do Milína začalo k čerstvému severozápadnímu větru se přidávat i sněžení (zpočátku bylo slabší intenzity, ale později zesilovalo na mírné až silné intenzity).

Do cíle našeho výletu Milína po 24,5 km jsme dorazili v 17 hodin. Zde se ostatní odebrali na autobus s přestupem v Příbrami a já na vlak s přestupem ve Zdicích a čekalo mne dalších 1,5 km cesty na nádraží v Milíně. Těch 1,5 km cesty bylo poměrně nekonečných, vzhledem k zesilujícímu sněžení a větru + výrazně snížené viditelnosti vlivem nízce zvířeného sněhu. Cestou jsem navíc zjistil, že mi částečně zamrzla minerálka v lahvi, což se mi stalo naposledy u okraje termosky s čajem v neděli 3.12. na Sněžce při teplotě okolo -10 °C. Po dosažení nádraží, kdy jsem ušel 1,5 km/ 40 min. z centra Milína jsem vyčkal pod provizorním přístřeškem 10 minut na příjezd vlaku od Březnice. Následně s přestupem ve Zdicích jsem dorazil do Prahy o půl osmé večer na čas podle jízdního řádu.

Celý tento výlet hodnotím jako velmi zdařilý, kdy jsem mohl poznat valnou část nenavštívených a méně známých míst a děkuji tímto organizátorovi Otomarovi G. za organizaci.

Šimon Kolář