V sobotu 2. listopadu se uskutečnil 43. výlet turistického klubu. Na Hlavním nádraží se sešlo celkem šest odvážlivců (vedoucí Šimon, Mária, Eva, Tereza, Anton a já), kteří se nezalekli předpovědi, a s elánem nastoupili do expresu směr Mariánské Lázně.
Po výstupu z vlaku v Lázních Kynžvart nás přivítal lehčí deštík, nejen co se týká atmosférických srážek, ale i Šimonových otázek. Pak už se naše skupinka vydala kolem Kynžvartského kamene do lázní, kde jsme se vydatně posilnili vodou z Richardova pramene. Byl dobrý, a ještě aby ne za tu cenu 2 Kč za litr ?.
Výstup do výšin Slavkovského lesa nám zprvu zkomplikovalo popletené lázeňské značení, takže u ohniště na kopci jsme se někteří zvážili a jiní zas zvážili další postup nad mapou a nakonec jsme po hřebínku došli zpět na značku a dále k hradu Kynžvart, lépe řečeno k několika zbytkům bývalého hradu.
Následovala ještě další cesta do kopce a jen co jsme se vyškrábali do Vysokého sedla, tak se výlet změnil přímo v úprk s vidinou vytopené hospůdky. Výhled pod Lysinou jsme jen letmo zkontrolovali, ono taky kvůli mlze nebylo vidět dál než na vršky nejbližších smrků. A návštěvu Lysiny jsme rovnou zavrhli, protože se jedná až o druhý nejvyšší vrchol Slavkovského lesa.
Myslivecká hospůdka na Kladské opravdu nezklamala – jídlem opravdu nešetřili a třeba zkušený pan vedoucí si dal vepřovou krkovičku. Venku se opět na chvíli rozpršelo, ale uvnitř se spustila smršť desítek otázek výletního kvízu. A když z Kladské konečně odjel poslední autobus, nezbylo nám nic jiného než vydat se opět na cestu.
Kolem Kladského rybníka, přes Dlouhou stoku a kolem bezzásahové zóny české tajgy jsme došli až k Farské kyselce. Ta je ještě lepší než Richard, protože je zadarmo ?. Cestou k nedalekému Smraďochovi (anglický název: the Smraďoch – „the Stinky“) už se začalo pomalu stmívat. Ale to nevadí, byl tak smradlavý, že by ho člověk neminul ani v nejtemnější tmě.
Do Mariánských Lázní jsme dorazili už za tmy, a protože jsme usoudili, že žádný z tamních čtyřhvězdičkových hotelů není vhoden návštěvy našich zablácených pohorek, vydali jsme se ochutnat ještě několik místních pramenů. Zatímco většina výpravy se spokojila s teplou oplatkou Kolonáda do ruky, tak jediný Šimon absolvoval celou lázeňskou kolonádu – nejdelší v České republice (140 metrů dlouhá).
Cestu na nádraží jsme si zkrátili vyhlídkovým trolejbusem společně se záhadným pánem s ještě záhadnějším kufrem. A pak už jen vlakem do Prahy, kde zasloužený spánek odložila poslední část Šimonova nekonečného kvízu, vyhlášení vítězů, likvidace zásob mořských plodů a souboj smíchů mezi Šimonem a Márií.
Výlet se opravdu vydařil, Šimonovi patří velký dík za organizaci. Ručička mého krokoměru nakonec ukázala téměř 28 km, z nichž většina vedla panenskou divočinou mlžného lesa. Za sebe musím říct, že to byl můj první výlet a už se těším na další.
Martin Vlach