V sobotu po víkendu, kdy probíhaly oslavy 30 let svobody a demokracie, jsme se vydali na 44. výlet do krajiny viklanů, do Rakovnické pahorkatiny. Sraz jsme měli velmi brzy. Již v sedm jsme se sešli na Veleslavíně v celkové sestavě tří turistů. Bylo pošmourno, avšak celkem teplo na to, že je konec listopadu.

Vlak nás dovezl do Jesenice (ne do té u Prahy, ale do té Rakovnické) a my se vydali podél Velkého rybníka k prvnímu viklanu. Po cestě jsme hledali jednu kešku, která se po několika minutách objevila. V lese za rybníkem jsme dorazili k prvnímu kamenu. Kámen o hmotnosti 5–6 tun se nám podařilo každému rozkývat.

Pokračovali jsme krajinou Krtských skal a pozorovali pozůstatky těžby žuly. Boží kámen se nám sice nepodařilo objevit, zato jsme viděli prostřední i horní lom s nádherným jezírkem. Po cestě se Andrej pokoušel rozkývat další balvany, ale ani u jednoho se mu to nepodařilo.

Největší zastávkou na cestě byl oběd v přístřešku a u památného dubu v Petrohradě, který je až 900 let starý a má obvod asi 9 m. Nad ním se tyčí zřícenina hradu Petršpurk a krásná kaple Všech svatých. Tam jsme dlouho obdivovali nádherné výhledy na stále ještě barevné stromy a odbyli povinnou společnou fotku.

Protože začalo foukat a bylo chladno, vyrazili jsme dál. Protože jsme měli dostatek času, stavili jsme se ještě na Vlčí hoře, kde měli být výhledy, ale žádné nebyly. Z rozhledny Tobiášův vrch jsme také nic neviděli, protože měla zavřeno, a tak jsme se pouze pokochali její architekturou. Při sestupu dolů jsme špatně odbočili a nechtělo se nám vracet, tak jsme kousek vzali po celkem rušné silnici. Sice se už smrákalo, ale my měli baterky.

Výlet jsme zakončili již za tmy na zcela opuštěné zastávce na znamení Kosobody. Aby nám vlak zastavil, svítili jsme na něj baterkou jako výpravčí.

Matěj Turek