V sobotu (13. 7.) a v neděli (14. 7.) se uskutečnil jubilejní dvoudenní 40. výlet Turistického klubu do oblasti Podještědí a Ralské pahorkatiny. Počasí bylo kromě nedělní noci značně proměnlivé až aprílové, jak tomu obvykle při severním proudění bývá zejména v zimních měsících (akorát ten sníh bohužel chyběl). Naštěstí teplota vzduchu po celou dobu trasy přímo přála turistice.
Bohužel v první den výletu jsme z nejvyššího místa trasy (z tisícimetrového vrcholu Ještědu) moc daleko nedohledli, dokonce ani na samotný vrchol rotačního hyperboloidu nebylo vidět. Cestou z Ještědu se nám o zážitky postarala (ne)čekaná konvektivní bouře, která přišla přímo v době, kdy Ještěd byl v mlze. Spolu s jedním velmi blízkým úderem blesku, tak bylo o zábavu náležitě postaráno. Po návštěvě Ještědu jsme dále směřovali k prameni Ploučnice a do zcela odlišné pískovcové krajiny Ralské pahorkatiny poseté stolovými horami, svědeckými vrchy a dalšími geomorfologickými útvary spojenými s erozní činností v rámci pískovcových skal.
Po noclehu a rozdělání ohně na hradě Stohánek jsme se ve druhý den ráno odpočati a plni sil probudili, a vyrazili do Stráže pod Ralskem, kde jsme se naobědvali v místní restauraci v hotelu Uran. Po vydatném obědě jsme pokračovali přes pekelný jícen Ploučnice a kuželovitý suk vrcholu Ralska až do Mimoně. Cesta na Ralsko byla ze severní strany časově mnohem náročnější na výstup než z jižní strany, a tak došlo k postupnému dělení skupiny, kdy organizátor šel jako poslední (nejspíše za to mohla jeho přetížená krosna). Z Ralska oproti Ještědu se nám poštěstilo spatřit i objekty vzdálené 50 km a více (např. Říp, zříceninu hradu Trosky nebo vrch Tábor s rozhlednou u Lomnice nad Popelkou). Do Mimoně již cesta byla poměrně pohodlná a rychlá. Dokonce i lehce rychlejší chůzí (bohužel bez návštěvy zmrzlinárny v Mimoni) se dalo stihnout pohodlné rychlíkové spojení s přestupem v Ústí nad Labem až do Prahy. Bohužel rychlejším z nás toto spojení paradoxně ujelo, a tak díky nedělnímu dni jim naštěstí ještě jel osobák do Děčína, ale hlavně noční rychlík z Děčína do Prahy, který jezdí velmi omezeně. Dále raději nebudu rozebírat ambice některých „rychlíků“ stihnout dokonce přímé autobusové spojení do Prahy o hodinu dříve.
I přes velmi zajímavé (ne)zakončení dvoudenního výletu dodatečně děkuji všem jeho účastníkům za účast, příjemnou náladu a pozitivní atmosféru, která po celou dobu panovala, a pomohla nám tak během dvou dnů překonat bezmála 50 km dlouhou trasu a převýšení skoro 1 600 výškových metrů.
Šimon Kolář