Po vydařené schůzi turistického klubu, kde byli přijati tři noví členové a bylo navrženo, projednáno, připomínkováno a vyhlášeno mnoho převratných nových elegantních řešení a zásad, měla první výlet na starosti Terka, která nás jako správná kapitánka, pozvala do atraktivní oblasti Českolipska na úpatí Lužických hor.
Jelikož jsem se posledních třech výletů z nejrůznějších důvodů nezúčastnil, chtěl jsem tentokrát jet v každém případě. Dva dny předem poprvé v životě rezervuji a kupuji lístek na autobus elektronicky a potom dumám, jak se mám vlastně řidiči při nástupu prokázat. Píšu Terce, která je v tomto ohledu mnohem zkušenější, takže mi poradí. Při té příležitosti se dozvím, že už neví, jaké má do kvízu vymýšlet geografické otázky a že tam asi dá něco ze svého oblíbeného sportu. Hbitě zareaguju, že Tour de France jsem shlédl celou, takže z ní být otázky klidně mohou. 😊 A opravdu! (Promiň Alenko. 😉)
Většinou zážitky z výletu začínají až po příchodu na domluvené místo srazu anebo dokonce až s prvními metry chůze plánovanou trasou. Dnešek je ale výjimkou. Zajímavé to začalo být, ještě předtím, než jsem opustil Zeleneč. Bohužel… Chci jet trochu dříve, abych si ještě stihl nakoupit zásoby. Aplikace v mobilu hlásí náhradní autobusovou dopravu, ačkoliv včera jezdilo ještě všechno normálně. No potěš koště!! Čekám u nádraží jak trouba asi čtvrt hodiny, ale pravidelná náhradní autobusová doprava nikde. V duchu přemýšlím, komu postoupím svoje rezervované sedadlo a soptím, že se ani napočtvrté na výlet nedostanu. Pak přijde nějaká paní se zprávou, že autobusy jezdí od zastávky Bezručova (úplně jinde v naší obci). Hmm… několikrát jsem za svůj život už náhradní autobusovou dopravu zažil a vždycky stavěla u nádraží. A když už má zastávku jinde, že by se to někdo obtěžoval na tom nádraží na cedule napsat?!? Tou jsou umělci na těch Českých drahách… Uvěřím zvěsti nějaké paní a spěchám na Bezručovu. Zvěst se ukázala býti pravdivou a pak už jde všechno jako na drátku. Autobus přijede na čas a vzhledem k minimu zastávek jede až neuvěřitelně rychle. Pak přestup na metro a nakonec jsem odjezd autobusu stihl vlastně ještě v pohodě. Plánovaný nákup jsem však samozřejmě nestihl, a tak zatímco se ostatní na trase ládovali chleby, toasty, buchtami a dalšími pochutinami, já jsem spíše „sušil hubu“.
Na Holešovickém autobusovém nádraží jsme se sešli v utěšeném počtu jedenácti duší! A to ještě řada nadšených turistů tentokrát nemohla. To nám ten klub vzkvétá pod Šimonovým vedením bez potřeby platit stovku a bez zbytečného papírování! 😊 Cesta autobusem za přísného nosení nátlamníku probíhala v poklidu. Ti, co seděli vedle sebe, si mohli popovídat, ostatní měli trošku smůlu. Nevím přesně, jak dlouho jsme jeli, ale odhaduji, že tak hodinu padesát devět minut a padesát devět sekund maximálně. (Víc by totiž Ota nepovolil! 😊)
Vystupujeme na rozlehlém upraveném náměstí v Novém Boru a za počínajícího deště se Terka okamžitě ujme slova a položí nám prvních několik záludných kvízových otázek a rozdá první karamelové bonbóny. (Že zde bývalo 68 podniků zabývajících se zpracováním skla mi teda přišlo podezřele moc. Jak by se všechny uživily? 😊) Na popud Matěje se vydáme mimo značku ke skleněnému domu Lasvit, kde je představen kontrast dřívějších roubených stavení a moderních skleněných budov. Potom jsme pokračovali ulicemi a pohodlnou lesní cestou po rovince do Sloupu k tamějšímu zámku, kde přišly další kvízové otázky a pro některé i chutná svačinka. Říkal jsem si v duchu, kde je těch 500 nastoupaných metrů, když jdeme stále po rovině. Nebojte se, přišly…
Na následujících asi dvou kilometrech trasy jsme se zasekli možná na dvě hodiny. Bylo zde totiž spoustu atrakcí nahuštěných na malém prostoru. Nejprve jsme si za mírné vstupné prohlédli skalní hrad. Semafor dával zelenou deseti osobám, takže jsme se tam v počtu jedenácti překotně nahrnuli. Zrovna přecházela studená fronta a déšť výrazně zesílil. Nejprve jsme se schovali v jednoduchých, nezařízených místnostech vytesaných v pískovci, ale značná část prohlídkového okruhu vedla po venku, takže jsme stejně zmokli. Zajímavá atrakce. Bydlet by se tam nedalo, ale zbytky hradu ve skále jsou originální a zůstanou v paměti možná více, než honosná a vzájemně podobná šlechtická sídla na „standartních“ hradech a zámcích.
Jen jsme slezli dolů z hradu, začalo první výrazné stoupání a při něm zanedlouho druhá kratší zastávka – lesní divadlo. Apeloval jsem na Terku, aby na jevišti vystřihla některou scénu svého oblíbeného Langmajera, ale nějak se k tomu neměla, a tak jsem alespoň krátce zacitoval Cimrmana. Hezké místečko. Prostorné jeviště i hlediště. Musí to být pěkné, když tady probíhá představení. A vlastně ani nevím, jestli v rámci karanténních opatření zavřeli i tohle divadlo. Skupinová fotka se velmi povedla, až na jeden malý detail. Chybí na ní předseda, který nedoběhl.
Na vrcholu stoupání čekal třetí „highlight“ v rychlém sledu – rozhledna Na stráži, i když původně zde měl stát pouze vysílač, jak jsme se později z výkladu dozvěděli. Nejprve jsme se po vystoupání spousty schodů i přes nepříliš příznivé počasí pokochali výhledem. Byl vidět vysílač na Bukové hoře nad Ústím, nejvyšší lužické vrcholky včetně těch na hranicích s Německem, ale asi nejvíce zaujala majestátná silueta nedaleké hory Klíč. Dole pak proběhlo další občerstvení a kvíz. Při otázce z Harryho Pottera jsem byl teda úplně v pytli. Ani jsem netipoval. A co je to vlastně ta zlatonka? 😊
Následovala členitější část cesty s řadou výhledů i jeskyní. Matěj se z nějakého záhadného důvodu těšil hlavně na vyhlídku U Turka, Alenka mě zase z nějakého záhadného důvodu pobízela, abych hodně fotil… Tedy zprvu byla cesta pohodlná, než jsme odbočili ze značené cesty, abychom nalezli Samuelovu jeskyni. To bylo – prudce dolů, a hned zase nahoru, až člověk nevěděl, kde mu hlava stojí. Od jeskyně jsme se vydrápali zpět na „náhorní plošinu“ a šli nyní po naučné stezce, po okraji zlomu s řadou po sobě jdoucích a podobných vyhlídek. Cesta pořád mírně stoupala. Do toho začíná opět pršet a nevypadá to na pouhý „dopršek“. Lámu si hlavu nad tím, proč je zrovna dneska takové psí počasí, když v tom se ohlédnu přes levé rameno a rázem je všechno jasné kromě oblohy. Na výletě je s námi totiž také Mária a jakmile se ta kdy zúčastnila, bylo vždycky škaredě. Nevím, jak to dělá, jestli její hlava přitahuje výraznou tlakovou níži nebo jí v žilách koluje krev rosničky na předpovídání počasí, ale hezké počasí prostě odpuzuje a už se z toho pomalu stává nový meteorologický zákon. Vždy byla mlha, déšť, sníh s deštěm, náledí a podobné situace, které na výlet „potřebujete“. Snad ještě uragán jsme s ní nezažili, tak třeba někdy příště. 😊
I s Máriou pokračujeme nečasem dále, až na kótu Slavíček – nejvyšší bod celé trasy, před nímž je chvíli stoupání pořádně prudké. Výhled z něj paradoxně nebyl, neboť 530 metrů v českých podmínkách není nad hranicí lesa. Poté už neustále klesáme a roklí mezi skalami se dostaneme do Modlivému dolu s působivou, ve skále vytesanou kaplí a proti směru křížové cesty sestoupíme do Svojkova, do civilizace ke hlavní silnici. Zbylých skoro deset kilometrů trasy probíhá podle již letitého hesla: „Neremcat, štrádovat!“ Svižnou chůzí bez zastávek se rychle blížíme k České Lípě. Za pěkného počasí by asi byla škoda tuto část tak prolétnout, ale při neustávajícím dešti je to logické. Šimon ze stromů, které určitě nebyly veřejné, ale žel ani oplocené, ochutnává místní jablka a hrušky. Cesta prochází skrze pole, pastviny a lesíky, až se dostaneme k sídlišti na předměstí České Lípy a několika ulicemi plnými zuřivých pejsků (za plotem) až na náměstí.
Zde je poslední důležitý bod výletu. Probíhá totiž závěrečná část kvízu a jeho následné vyhodnocení. Že je ten fousatý sympaťák Petr Benčík, který má přezdívku Bejk a z kterého si jeho kolegové cyklisté ve studiu při přenosech neustále utahují a on z nich, rodákem z České Lípy jsem nevěděl, ale v kterém sportu se proslavil, to vím dobře. Finálová otázka na celkového vítěze letošního ročníku Tour de France je potom pro některé trošku podpásová. Tedy ani ne ta otázka, ale skutečnost, že je na rozdíl od všech předchozích hodnocena pěti body. Mně tedy pomohla, neboť jsem se díky ní vyšvihl mezi nejlepší trojici. Zato Alenka s Tomem utírají slzičky, neboť by jinak s přehledem zvítězili.
Přesouváme se do zdejší kavárny. Tam mají poněkud komplikovaně řešené karanténní opatření. Místo fronty u pultu je třeba posadit se ke stolu, vyčkat na obsluhu a při výběru konkrétního zákusku, pak jednotlivě chodit s obsluhou. Jinak je však prostředí hezké a zákusky, kávy a čaje přijdou vhod. Usadili jsme se ke stolům po max. čtyřech turistech, ohřívali se a pochutnali si. V průběhu posezení se začíná formovat odbojová skupina, která si vymyslela alternativní, svévolnou a nezávislou cestu zpět do Prahy. Šéfuje jí Šimon, jehož náklonnost k vlakové dopravě je notoricky známá, a on má tu výhodu, že jako předseda může odporovat i kapitánce výletu. Já jsem na rozpacích, ale po uvážení volím autobus, která má být v hlavním městě asi o tři čtvrtě hodiny dříve. Nakonec jsme se tedy rozdělili na dvě skupiny. Dříve zaplatila a odešla ta „vlaková“, ale „autobusová“ brzy po ní. Přicházím tedy o skládání puzzle, které se konalo ve vlaku, ale zase se v autobuse dozvím mnoho zajímavého o orientačním běhu.
Konec výletu. Kapitánce děkujeme za jeho režii s nápaditým kvízem a všem za účast. Škoda, že nás to počasí trochu omezilo. Chtělo by to v budoucnu do této zajímavé oblasti uspořádat jeden z dvoudenních výletů, abychom zdejší krásy pořádně prozkoumali. Doufám, že se po vlně nejvíce omezujících karanténních opatření sejdeme opět v hojném počtu. Tolik ode mne.
David Kadleček