Jsem zastáncem toho, že reportáž k výletu by měla napsat jiná osoba, než jeho organizátor, aby hodnocení bylo pokud možno více nezávislé a objektivní. Ale výlet na Jabkenicko do rozsáhlých lesních komplexů severně od Nymburka na pomezí Středočeského a Královéhradeckého kraje byl poznamenán nízkou účastí, a k napsání „reportu“ se nikdo neměl, tak zkusím s odstupem dvou let napsat pár řádek, které zůstanou na paměť generací budoucích.

Sraz jsem záměrně naplánoval na nádraží Praha-Vysočany. Kromě toho, že to bylo ve směru trasy, jsem chtěl zúčastněným turistům ukázat jednu historickou vzácnost. Na zdech nádraží jsou zachovány asi dva nápisy z dob provozu železnic ještě za Rakouska-Uherska. To se ale úplně nepovedlo. Nápisy viděl pouze Zdeněk. Šárka tenkrát asi přišla nějak na poslední chvíli a svědectví o rakouské severozápadní dráze jsem jí ukázat nestihl, takže se mi naší obec geografickou moc obohatit nepodařilo.

Potom už jsme ve skromném počtu tří statečných nasedli do vlaku, a s přestupem v Nymburce, zanedlouho dorazili do Všejan, kde byl start výpravy. Tuto trasu jsem si před pár roky vymyslel a realizoval s cílem jít co možná nejvíce lesem. To je také důvod, proč se v reportáži příliš nevěnuji popisu krajiny. Ta je v této oblasti jen velmi mírně zvlněná, hojně zalesněná, občas prokládaná malebnými rybníky, ale postrádající výrazné spektakulární body. Zato je zde úžasný klid. Pochod byl tedy poklidný a plynulý bez dlouhých zastávek. Povětrnostní podmínky výletníkům příliš nepřáli, pokud si dobře pamatuju. Tuším, že nepršelo nebo možná jen mírně poprchávalo, ale bylo chladno a větrno, což dohromady napomohlo níže zmíněnému zběsilému tempu. Ale naši přední meteorologové a hydrologové (Šimon, Filip, Eva) vám jistě z dostupných zdrojů zpětně dohledají, jak v ten den skutečně bylo a přidají i „přesnou statistiku o tom, kolik rosných kapek se nacházelo na hektaru vojtěšky“ (Hurvínek, 1974).

Cesta z nádraží se dala buď zkrátit přes koleje nebo asi 100 metrů obejít po značce. Šárka prohlásila, něco ve smyslu, že si to přece nebudeme zjednodušovat hned na startu a šli jsem po značce. To je ale poctivý přístup! Později nám sdělila, že podobně dlouhou trasu (okolo 30 km) ještě nikdy v životě nešla a zároveň nastolila takové tempo, že jsem za ní vlál, jak hadr na smetáku. Se zájmem jsem čekal, co s ní ty dlouhé kilometry udělají. Chcete vědět výsledek? Svoje strojové, raketové tempo vydržela, až do cíle a spolehlivě jím setřásla i začínajícího pošťáka…

Vyrazili jsme obcí mírně do kopce a lesem, polem, přes hlavní silnici a dalším větším lesním komplexem kolem malebného rybníku Jívina s písečnou pláží, až do městysu Loučeň. Zde se nachází zámek, jehož nejvýznamnější atrakcí jsou patrně bludiště a labyrinty v zámecké parku. My jej ale nenavštívili a pokračovali dále do lesa. Polední pauzu jsme si dali až u Jabkenických rybníků, resp. u toho jediného, který je mimo oplocenou oboru. Já jsem při příležitosti odskočení si zjistil, že obora je několika upravenými vstupy veřejnosti přístupná a ostatní zatím podřimovali na lavičce na sluníčku.

Ještě někdě v Loučeni se Šárka zmínila, že s sebou pořád nosí v batohu vývrtku. Zprvu to vypadalo podivně, neboť ona sama jí nepoužívá. Postupně jsme se ale čím dále méně vážnými a více ujetými hovory dostali k tomu, jak je vývrtka praktická věc a co všechno se s ní dá dělat. Nějak se řeč stočila na speciální, dnes již naštěstí nepoužívaný lékařský zákrok zvaný lobotomie (asi svérázný humor praktického lékaře) a přišli na to, že by se k tomuto účelu přece dala výborně využít vývrtka! A tak mi Zdeněk hned „nabídl“, že mi udělá jen takovou malou díru do hlavy a všechny moje chmury budou pryč. Nakonec bylo jasné, že s vývrtkou může člověk (Šárka) dobýt svět.

Muzeum Bedřich Smetany, který zde v Jabkenicích trávil své počínající staří, bylo zavřené, takže jsme jej nemohli navštívit, i kdybychom chtěli. Cestami kudy vycházel na procházky okolními lesy jsme však procházeli a vůbec se nedivím, že mu při těchto příležitostech přicházely na mysl ušlechtilé melodie a krásné hudební motivy. Smetana v závěru svého života pravděpodobně trpěl vážnou nemocí zvanou syfilis a Zdeněk, coby lékař, který se ve své praxi s touto chorobou již také setkal, nám cestou popsal příznaky a průběh nemoci a jejích několika stádií.

Další průběh výletu byl svižný. Moje pověstné nekonečno trvalo opravdu skoro půl hodiny. V rychlém sledu následovali Seletice, opět les, Tuchom a další les. Vyfotili jsme se u dopravní značky na pomezí dvou krajů, a poté chvíli odpočinuli na hrázi rozlehlého Pilského rybníka, abychom následně opět triskovým tempem vyrazili na závěrečnou již neznačenou a trochu úmornou část cesty po silnici (naštěstí nepříliš frekventované) do Rožďalovic.

Tam jsme zjistili, že se jedná o skutečně pozoruhodnou venkovské sídlo! Na zámku i jinde v obci je zřízeno hned několik domovů pro seniory. Pokud chcete prožít klidné stáří, můžete si zde zarezervovat místo. 😉 V restauraci s dobrým občerstvením, které po dlouhé trase v chladném počasí přišlo opravdu vhod jsme se navíc setkali s místní kulturou. Vedlejší salónek měla pronajatý jakási uzavřená společnost u příležitosti oslavy nějakého kulatého výročí svatby (pokud jsem to dobře pochopil) a k tanci jim za doprovodu několika nástrojů zpíval jakýsi nadaný zpěvák zvučným čistým hlasem jednu lidovku za druhou (viz ukázka, pokud jí někdy někdo nahraje na stránky). Jenom jsme se nedozvěděli odpověď na dokola opakovanou otázku: „Kdo to byl?“, kterou měla hádat máma. Víme jen, že „jí dneska políbil“.

Již za tmy jsme pak došli na nedaleké nádraží a jeli vlakem zpátky ku Praze. Oblast doporučuju k návštěvě těm, kdo chtějí do přírody a přitom se necítí na zdolávání kopců. A při další výletech našeho turistického klubu doufám v hojnější účast. 😉

David Kadleček