(vzdálenost: 24 km)

17. výlet turistického klubu se uskutečnil do oblasti dolního toku Ohře, do malebné krajiny s výhledy nejen na České středohoří. Původní monstrózní plán na výlet se spoustou kilometrů a přespáváním pod širým nebem byl z důvodu přetrvávajícího deště během pátku odložen na neurčito a nahrazen o poznání jednodušším jednodenním výletem. Některým se stýskalo po Ještědu, jiní, včetně mě, uvítali méně náročnou variantou.

Účast byla tentokrát poměrně nízká – na Masarykově nádraží se nás sešlo pouze šest. (Vlastně jen pět, protože Ota přistoupil na Podbabě.) A pak už vzhůru vlakem do Kralup, kde jsme rychle přesedli na motoráček a brzy se kodrcali celou hodinu neznámými zákoutími naší vlasti. České dráhy tentokrát nezklamaly, i tak jim ale někteří nemohli přijít na jméno. Cestou nám Šimon povídal, jaké výlety běžně podniká. To si někdy nechte vyprávět. ?

Vystoupili jsme v Peruci, kde nás přivítalo čerstvé větrné počasí vhodné na turistiku, ale ne úplně vhodné na krátký rukáv, což Matyáš nevychytal, když neměl co na sebe a ostatní zase nic navíc, co by mu mohli půjčit. Perucí jsme prošli – nakoukli do kostela sv. Petra a Pavla, kde právě zněla nějaká krásná skladba. Dále jsme nenavštívili muzeum vesnice. Jiří to zdůvodnil slovy: „Já mám muzeum vesnice, když se vrátím domů.“ ? Stavili jsme se u Boženiny studánky, kde bylo podezřele hodně vody – zřejmě po předcházejících deštích. Nakonec jsme sešli dolů k prastarému Oldřichovu dubu. Kmen má impozantní, ale z koruny už mnoho nezbylo.

Následně jsme pokračovali po modré značce přes Krásnou vyhlídku na České středohoří a dále příjemnou cestou lesem až k hradišti Stradonice. Výhled úžasný, vítr silný a keška nikde, navzdory deseti minutám usilovného hledání. Po svačince jsme pokračovali dál cestami a pěšinami až do obce Levousy. Tam jsme se usadili v hostinci u Šimonů s přátelskou atmosférou a unikátním lustrem. Myslel jsem, že nás Šimon pozve, ale později jsem pochopil, že to asi není jeho podnik a útratu si musel zaplatit každý sám. Každopádně klobása byla dobrá (a vývar prý rovněž)…

Hned na to jsme dorazili k Ohři. Dva největší otužilci se v ní vykoupali. Ota vyhrál sázku a těšil se na nějaký dobrý oběd. Snad to nebyla dýňová polévka. Pokračovali jsme chvíli po silnici živíce se mirabelkami a špendlíky a absolvovali krátké, ale výživné stoupání na Rohatec – nevysoký čedičový pahorek. Na jeho strmých svazích rostou mimo jiné i stepní běžci, jež umí nejen „běhat“, ale také nepříjemně píchat, což Lucka žel poznala na vlastní kůži.

Silueta Házmburku se rýsovala již velice blízko, a tak jsme k němu zamířili cestou necestou, přes strniště a tak… Cestou vznikla hluboká filozofická debata o tom, zda je vhodnější žít přítomný okamžikem a netrápit se tím, co přijde, nebo si jasně stanovit cíle a jít za nimi. „Neřešte to, je to složitý!“ Výsledkem pak byl konflikt s nejmenovaným, jediným děvčetem v sestavě, který Ota vyřešil prohlášením, že už nepromluví ani slovo, aby zabránil dalším neshodám. Jak řekl, tak udělal a mlčel až k vlaku – tedy před dvě hodiny, až jsme z toho byli trochu nesví. „Lidi, nešlo by to bez takových epizod? Já vím, nešlo.“ ? ?

Dále kolem švestkového sadu a dlouhým táhlým stoupáním až ke zřícenině, kde po nás chtěli 80 Kč, resp. po studentech do 26 let 60 Kč. Na zřícenině nic moc nebylo, ale výhled z hlavní věže neskutečný. Až Ještěd, až Krušné hory, až Ralsko, až pražské Kobylisy zřejmě, mělnická elektrárna, papírna ve Štětí a samozřejmě panorama Středohoří, ze kterého jsem si zapamatoval alespoň po sobě jdoucí trojici Milešovka,  Kletečná, Lovoš. Zkrátka všechno, co si račte přát. Akorát Alpy nebyly vidět, pokud si tedy někdo nějakou netáhl v batohu. Tento výhled zlákal i nadšence, který zřejmě chodí a své zážitky následně zveřejňuje na Youtubu. Proslov natočený na věži, který měl zřejmě k tomuto účelu sloužit, však nebyl příliš hodnotný.

Potom už rychle na vlak do zastávky Slatina, která je ztracena v polích. Sešlo se zde 6 cestujících a dva zajíci. Cestou zpět do Prahy jsme ještě odpovídali na anketní otázku, kde byl kdo nejvíce na severu, na jihu, na západě a na východě. Zjistili jsme, že máme ještě velký kus neprobádaného světa před sebou. Výlety turistického klubu nám posunout meze těchto rekordů sice nepomohou, ale i v širším okolí matičky Prahy je stále co objevovat, či kam se vracet. Tak zase v září! ?

Fotogalerie 1 (foto: Otomar Gottstein, Jiří Možný, Matyáš Razím)

Fotogalerie 2 (foto: Šimon Kolář)

David Kadleček