Výlet na přelomu července a srpna s pořadovým číslem 57 by se dal nazvat jako výlet malinový anebo také výlet se vším všudy. Malinový proto, že jsme cestou potkávali větší množství zralých malin, které jsme pochopitelně konzumovali, a že byl se vším všudy se dozvíte níže.

Výlet jsme absolvovali v počtu šesti duší, avšak vzhledem ke geografickému rozptýlení domovů všech zúčastněných se na startu v Praze sešla pouze polovina lidí. Já jsem k mužské posádce přistoupil v Kolíně a slečny na nás počkali na nádraží v Chotěboři. Cesta probíhala v poklidném a veselém duchu. Zpoždění nebylo velké, takže jsme stihli přípoj v Havlíčkově Brodu a zdárně dorazili na start. Měl jsem radost, že jsem projel aspoň jednu železniční trať dříve než Šimon, neboť úsek Havlíčkův Brod – Chotěboř ještě nejel. (O tom, že trasu Kolín – Havlíčkův Brod jel toho roku už asi po dvacáté a já poprvé raději pomlčme. 😊).

V Chotěboři u nádraží po uvítání od Alenky, místní obyvatelky, a první kvízové otázce, kterou připravil Martin, jsme se řídili heslem: Co nejrychleji a nejkratší cestou do údolí. Samotné město jsme úplně vynechali. Jako obvykle jsem vlál na konci a uvítal první zpomalení tempa u skalního výchozu Koukalky. Lámal jsem si hlavu, jak je možné, že jsem ty skály neviděl, když jsem tudy už přece jednou šel!! Alenka mě uklidnila, že to před nimi poměrně dost vykáceli a že dříve skály skutečně moc vidět nebyly. Ulevilo se mi, že tedy ještě nejsem zralý na 12 dioptrií ani na doktora Chocholouška.

Následoval poměrně strmý sešup do údolí řeky Doubravy ke mlýnu. Alenka se nestačila divit, jak byl opravený. No jo – čím je to blíž, tím méně tam člověk chodí. Terka přidala kámen k mohyle a pak už jsme se ponořili do stínu malebného údolí řeky. Cesta zde byla kamenitá a členitá, koryto vodního toku plné kamenů s drobnými peřejemi a vodopády. Nespěchali jsme, užívali. Na rozcestí Ústí kamenného potoka jsme se na chvíli rozdělili. Já jsem vyrazil podle něj vzhůru k vodopádu, u něhož Terka získala poslední fotku do kolekce jaro – léto – podzim – zima. S ostatními jsme se zase sešli na vyhlídce Čertův stolek, což je sice působivá skála, ale výhled z ní není skoro žádný. Následoval nejdivočejší úsek údolí – soutěska Koryto s dvěma vodopády a tůní pod nimi (trochu připomínající Skryjská jezírka). Pokračovali jsme údolím proti proudu, kde se terén i koryto řeky stávalo schůdnějším a méně divokým. Kolem pokáceného lesa (kde porazili stromy nakažené kůrovcem, ale nechali je na místě k samovolnému rozkladu) a pod mohutným portálem železničního mostu jsme došli do obce Bílek.

Tam jsme se na zahrádce místní restaurace celkem úspěšně snažili schovat do stínu před poměrně ostrým sluncem a objednali si z nabízených dobrot. Časovou prodlevu v době připravovaných pokrmů jsme využili k dokončení kvízu, který si pro nás Martin, organizátor výletu, připravil. Měl to nachystané moc pěkně. První otázka vždy směřovala k nějaké pozoruhodnosti, kterou jsme cestou míjeli a druhou navazující otázkou (výběr z možností) se pomocí podobnosti názvu přesunul do jiné oblasti českých reálií. Soutěska Koryta ho přivedla na pražskou autobusovou zastávku V Korytech, obec Bílek na nejmenovaného fotbalového trenéra, vyhlídka Čertův stolek na horu v Beskydech atd., atd. Nakonec to dopadlo, tak jak mělo – byla to v podstatě remíza. 😊 Hned tři jsme shodně zakončili kvíz s 11 body a získali drobné, milé odměny. Šimon měl tentokrát (světe div se) o bod méně, ale zase se vyznamenal tím, že část jedné otázky zodpověděl ještě dříve, než byla položena. Burgery a řízky také rozhodně nezklamali. Bylo tu fajn.

Po skončení údolí Doubravy by se mohlo zdát, že je po výletu a že už nás nic zajímavého a atraktivního nečeká. Ale chyba lávky! Možná si říkáte, že to ještě není výlet se vším všudy. To máte naprostou pravdu. Tak pojďme dál! 😉 Pokračovali jsme malebnou krajinou v podstatě po rovince často pod korunami vzrostlých stromů, které poskytly příjemný stín. Na jednom místě jsme museli původní cestu obcházet, neboť byla přehrazena několika desítkami spadlých smrků. Tentokrát to zřejmě nebyl kůrovec ani motorové pily, ale nějaký zvláště silný poryv větru. Došli jsme až do Sopot k místnímu kostelu. Někde v těch místech přečetl Šimon upozornění: „Nevstupujte do běžecké stopy“. Terka na to pohotově zareagovala: „Tak dávej bacha,“ což byla při teplotě blížící se 30 stupňům poznámka velmi trefná.

Potom jsme došli k malebnému nově vybudovanému Málkovu rybníku – ideálnímu místu ke koupání. (V Mapy.cz byl tou dobou zakreslený ještě jako bažina. Teď ovšem koukám, že už to máme správně, takže to zřejmě někdo z účastníků výletu nahlásil jako chybu. Díky lidi. 😊). Kluci naskákali do vody a nestačili si pochvalovat, jaké je to zde příjemné a krásné místo. Já a děvčata jsme „pouze“ seděli na molu a máčeli si nohy. I to bylo príma. Alenka sledovala na mobilu olympijské finále ženské tenisové dvouhry. Když jsem jí řekl, ať se na to podívá doma, že je to škoda během výletu, namítla, že by se do té době dozvěděla výsledek. No jo, to znám, to se skoro nejde nedozvědět…

Po dlouhém a důkladném osvěžení jsme pokračovali dále a mj. podél pole s dozrávajícím hráškem přišli do Nového Ranska, kdy byla u motorestu možnost zakoupit zmrzlinu. Ne všichni účastníci jí využili, ale dá se konstatovat, že ani cukrárna na výletě nechyběla. Přitom jsme se v družné debatě dotkli tématu výše mezd, abychom zjistili, že nás v různých institucích vlastně všechny platí skoro stejně. Po červené značce jsme došli až k Pobočnému rybníku, který byl natolik lákavý, že z něj kluci udělali druhou přestávku na koupání. Nejaktivnější byl přitom Šimon, který je tedy nejen jedním z předních meteorologů a proslulý znalec všech vlaků a železniční tratí, ale také nadšený plavec a vodní živel.

Nakonec jsme se už plynulou chůzí přesunuli do Ždírce nad Doubravou. Odpočinek byl až na nádraží, kde jsme měli přes dvacet minut do odjezdu vlaku. Projeli jsme zpátky podél naší pěší trasy do Chotěboře, kde jsme se rozloučili s děvčaty. Chlapi pokračovali dále na Prahu. Zážitkům však ještě nebyl konec. V rychlíku z Brna byl totiž místo klimatizovaného vlaku s internety a dalšími moderními vymoženostmi řazen klasický starý vagón, čehož kluci mající místenky využili ke získání odškodnění – tedy poukázkám na peníze, za které mohou v budoucnu nakoupit jiné služby Českých drah.

Výlet to byl tedy pěkný a se vším všudy. Teď už mi snad věříte. 😉 I délce trasy bylo učiněno za dost – 19 kilometrů je v teplém letním dni, myslím, naprosto dostačující. Tak pojeďte s námi příště 18. září do malebného údolí Kamenice a Jizery a (možná) do Bozkovských jeskyní. Budu se těšit.