(vzdálenost: 16/20 km)
11. února se uskutečnil plánovaný výlet do Českého středohoří – do kraje, který je na české poměry až překvapivě členitý. Hlavní atrakcí měl být výstup na nejvyšší vrchol tohoto sopečného pohoří paní Milešovku. Pobídka velice lákavá, leč aktuální povětrnostní situace z ní dělala takovou akci s otazníkem. Již dlouhou dobu se teplota pohybovala převážně pod bodem mrazu a přírodu přikryla utěšená sněhová peřina. Představa strmého výstupu ve spojení se zledovatělými cestami dávala tušit, že to může být o hu.. totiž o ústa.
Proto byla sestava poutníků, kteří se na tuto nevyzpytatelnou cestu odhodlali vypravit, poměrně překvapivá. Sešlo se nás 14!! Dalším překvapením pak bylo, že jsme se vzájemně vesměs vůbec neznali. Na výletě turistického klubu přírodovědců byli přírodovědci v menšině! Však se také někteří stabilní členové na poslední chvíli omluvili. Část lidí byla například z VŠE. A konečně to byla sestava mezinárodní – tři děvčata z Ruska a Robin byl tuším z Finska. Jak se to stalo, nevím. Kamarádka pozvala kamarádku a bylo… To jsou věci. ?
Přijel jsem city elefantem na Masarykovo nádraží, kde jsme se postupně scházeli a Šimon kupoval jeden lístek za druhým. Nastoupili jsme do rychlíku směr Lovosice, což byl zase city elefant. (Nevěděl jsem, že tyto soupravy fungují také jako rychlíky.) Druhá část výpravy nastoupila v Podbabě a v poklidném duchu jsme dorazili do Lovosic, kde nás čekal přestup na autobus. Po chvíli čekání a nedůvěřivých pohledů na Šimona, jestli ten autobus opravdu přijede, autobus opravdu přijel a my jsme pokračovali až do Kostomlat pod Milešovkou. Zde jsme vystoupili a čekal nás pohyb na vlastní pohon.
Svižným tempem jsme vyrazili z obce do prudkého svahu ke zřícenině se jménem Sukoslav, abychom se na začátek pěkně zahřáli. Cesta příliš zledovatělá nebyla. Naštěstí to bylo také naposled, co jsme šli rychle. Na zřícenině nás kromě zbytků zdí přivítala kočka, která to tu zřejmě hlídá, a zapsali jsme se zde do pamětní knihy. Následovala první z asi pěti částí Šimonova kvízu, kde odměnou za správnou odpověď byly bonbóny z bonboniéry s mořskými plody. Otázky byly zajímavé a těžké. Jestli jste ještě neviděli chodící encyklopedii, tak je to Šimon. ? Sešli jsme k silnici a uvažovali, zda navštívit nedaleké rašeliniště. Moc vidět by toho tam zřejmě nebylo a vzhledem k tomu, že chyběl Matyáš a jeho heslo: „Neremcat, štrádovat!“, nešlo se nikam, resp. pokračovalo se rovnou na Milešovku. ?
Ještě jedna zastávka na kvíz, potom krátký sestup do Černčic, kde nás zaujaly ovečky a potom už poměrně dlouhý výstup – ovšem pohodlný, bez nebezpečných míst. Cestu nahoru nám zpestřili nadšenci, kteří k výstupu vyrazili s auty na dálkové ovládání. ? Někteří z nás neodolali a museli si to vyzkoušet, k čemuž dotyční svolili. (Zajímavé, že se mi tohle během mých výletů stalo už podruhé. Důkaz lze nalézt i v mé FB soutěži. ? ) Behěm výletu jsme se střídavě spojovali a zase drobili a vytvářely se různé miniskupinky. Cestou se hovořilo o tématech vážných i nevážných, tradičních i méně tradičních. Zaslechl jsem například (a omlouvám se, že mám uši všude) velmi přesně převyprávěnou historii o královně Ester na perském dvoře, což je jeden z nejdramatičtějších a nejnapínavějších biblických příběhů. ? Na vrchol jsme postupně všichni dorazili. Vedoucí výpravy jako poslední. ?
Z vrcholu je podle kohosi třetí nejkrásnější výhled vůbec! K tomu mohu jen dodat, že ne vždy. Přikryla nás mlha a neviděli jsme nic. Nicméně ticho a ojíněné stromy měly rozhodně také své kouzlo. Ve zdejší horské chatě jsme si dle libosti dali zelňačku, klobásku, turistickou známku apod. a poměrně dlouho poseděli. To jsme ještě netušili, že se sem bude jeden člen později nedobrovolně vracet. Byli tam však i další pocestní, kteří měli s sebou přítulné psy, takže jsem samozřejmě neodolal. Následná plánovaná komentovaná prohlídka meteorologické stanice se prý bez objednání nekoná, a tak jsme museli vzít za vděk jen dalším pokračováním kvízu.
Od této chvíle už jsme až do konce výletu prakticky pouze klesali. První prudká fáze sestupu byla poměrně nepříjemná. Dvě nejkritičtější pasáže jsem sjel v podřepu (viz video). Klesání se brzy stalo pozvolnějším, ale pokračovali jsme dál a dál, dolů a dolů až do Velemína, kde nás zaujali pašíci. Odtud jsme pokračovali údolím Milešovské potoka podél železniční trati, kde již prý vlaky nejezdí, pod monumentálním dálničním viaduktem až k Opárenskému mlýnu.
Cestou hledal jeden člen svou ledvinku s doklady a dalšími věcmi a zjistil, že jí svatosvatě nechal na Milešovce v chatě na okně. Ach jo! ? Naštěstí se prý našla. Ale výlet se mu poněkud protáhl… My ostatní jsme vystoupali na blízkou zříceninu Opárno. Zde jsme opět zastihli turisty s přítulnými psy, které už jsem znal z Milešovky. Poté co odešli, zabrala prostranství na zřícenině naše banda. Na řadu přišla nejprve poslední část kvízu a poté konečně i tak dlouho očekávané seznamovací kolečko. ? Dozvěděli jsme se o sobě mnoho zajímavého. A pokud vám někdo řekne, že mezi jeho záliby patří akvaristika, tak kecá. ?
Vzhledem k pokročilému času jsme výstup na Lovoš vypustili z programu a zamířili do hospody pod hradem. Tam se výprava rozdělila. Já jsem se přidal k Otomarovi a Pavlíně a šli jsme napřed, abychom stihli vlak. Cestou hlubokým údolím jsem se dozvěděl mnoho zajímavého. ? Na tomto místě bych chtěl Otomara pochválit. Zatím chyběl na jediném z jedenácti výletů, čímž se stal nejpilnějším členem. Měli bychom si vzít příklad! To já, vostuda, jsem byl teprve podruhé.
Zpáteční cesta vlakem proběhla v poklidném a unaveném duchu s přestupem v Roudnici. Bombardino z automatu si raději nedávejte, zase takový zázrak to není. ?
Nezmokli jsme a už jsme tu. A brzy půjdeme zas. Pojďte s námi! ?
David Kadleček