V sobotu 29.5.2021 jsme se vypravili na již 55. výlet do Českého středohoří na Lounsko. V této oblasti jsem nikdy nebyla, takže jsem nemohla dospat a už v 7:45 byla připravená v plné polní na autobusovém nádraží na Florenci. Sešlo se nás nejdříve pět, ale organizátor výletu Kuba přistoupil posléze na Hradčanské, takže konečný počet byl 6 genderově vyvážených turistů – 3 ženy a 3 muži.

Po příjezdu do Loun Iva neomylně zamířila k okénku s kopečkovou zmrzlinou, kde jsme výlet úspěšně zahájili. Na náměstí jsme vyfotili první z mnoha společných fotek a pod hrozbou, že nestihneme vlak na cestu zpět, jsme rychle pokračovali směrem na první vrcholek, kterým byl Červený vrch s dřevěnou rozhlednou, která zde stojí již od roku 1911. Tam nás zastihla také jedna z mnoha konvektivních přeháněk, ale tentokrát se nám ji podařilo ještě přečkat v suchu. Následovala cesta dolů, kde Šimon odbočil na neznačené cesty v lese se slovy: „Já už jsem tu jednou šel.“ A opravdu, po chvíli jsme opět narazili na turistickou značku a podél Dobroměřického rybníka pokračovali pod vrch Oblík.

Nahoru vede strmá a klikatá pěšina, ale výstup nám zpříjemnily kvetoucí rostliny a nádherné výhledy na rozmanitou krajinu Českého středohoří. Nahoře na vrchu jsme byli ještě o půl hodiny dříve, než byly Šimonovy propočty, a proto jsme měli dostatek času na svačinu, přečkání další přeháňky v křoví a mnoho fotografií do alba. V obci Raná, skrz kterou jsme prošli během cesty z Oblíku na vrch Raná, jsme si dali v prapodivné restauraci malé občerstvení. Na úbočí Rané by měli žít sysli, ale žádného jsme neviděli. Výstup na tento vrchol ani nebyl příliš obtížný, a to možná opět proto, že se nám naskytly krásné výhledy na elektrárnu Počerady, Most nebo celé Krušné hory. Cestou jsme také viděli paraglidisty, jak se lehce vznáší ve větru.

Na vrcholu opět proběhly společné fotografie s rozevlátými vlasy. „Až mi z toho větru vysychají ústa,“ poznamenal Šimon. Vzlétnout se mu však při seběhu dolů bohužel nepodařilo. Už nás čekal jen jeden poslední vrchol a zároveň nejvyšší bod naší trasy. Protože jsme ale měli ještě dost času, vydali jsme se zacházkou na Písečný vrch, kde jsme posvačili, a potom pospíchali na Milou s nadmořskou výškou 510 m. Výstup přímo po strmém srázu nebyl nic moc a pokud by začalo pršet, čekal by nás zajímavý sestup kluzkým bahnem, takže na Milé jsme se ani příliš dlouho nezdržovali.

A za chvilku už jsme došli do Bělušic. Minuli jsme obří vazební věznici, takové zařízení jsem viděla poprvé a byla jsem překvapená, jak je vše zabezpečené. Všude několik vrstev ostnatých drátů, strážní věže a kamery na každém rohu.

Na zastávce v Bělušicích jsme byli nakonec o 40 minut dříve. Mohli jsme si tak všichni synchronizovat naše chytré hodinky v aplikaci Strava a navzájem si dát „kudos.“

Švestková dráha, po které jsme měli jet do Lovosic, patří mezi nejmodernější lokální dráhy v Česku. A o tom jsme se na vlastní kůži přesvědčili, v zastávce byl elektronický jízdní řád a tlačítko stop, protože zastávka byla na znamení. Šimon napjatě čekal, až se tlačítko rozsvítí, a když se tak stalo, rekordní rychlostí ho stiskl, ačkoliv vlak jsme ještě ani neviděli, ani neslyšeli. Aspoň jsme měli jistotu, že nám opravdu zastaví.

Cesta do Prahy uběhla vážně rychle. Nejprve nám ji zpříjemnil pan průvodčí, který nabízel ve vlaku slivovici zdarma, no a po přestupu v Lovosicích… co se stane v párty kupé, zůstane v párty kupé. 😊

Nakonec jsme našlapali 25 kilometrů s převýšením asi 900 metrů. Tento výlet bych hodnotila jako nejlepší, který jsem s TK absolvovala. Krásná příroda, nádherné výhledy, výtečný kvíz s náhodně poskládanými meteorologickými a geomorfologickými termíny, kterým snad rozuměl jen Šimon, a skvělá parta zážitek z výletu ještě vylepšily.

Tereza Klímová