Česká Sibiř (3. 11. 2018)

32. výlet Turistického klubu byl zahájen již ve čtvrt na sedm ráno v sobotu 3.11. na pražském hlavním nádraží před pokladnami. I přes pochmurné melancholické mlhavé podzimní ráno se výletu zúčastnilo dokonce 8 turistů! Z počtu účastníků valnou část – 6 turistů tvořili studenti geografických oborů, jedna studentka ze Slovenska studující obor neurobiologie, a jeden obvodní lékař.

Po rychlém seznamovacím kolečku a zakoupení jízdenek jsme se vydali na rychlík R 703 (František Bílek) směr Benešov u Prahy s odjezdem v 06:31 hod. V Benešově u Prahy na nás pak čekal návazný osobní vlak 8267 až do Heřmaniček. Cesta byla velmi rychlá, a tak už v 07:42 jsme vystupovali z osobního vlaku v Heřmaničkách.

V Heřmaničkách po Filipově úvodním prologu byl následně zahájen kvíz, který se většinou týkal otázek o Sibiři, bohužel nikoliv té české, ale hlavně ruské. Mnoho z nás tak bylo tímto zaměřením kvízu překvapeno. Hned první otázka se týkala délky Transsibiřské magistrály, a i další otázky měly spíše tipovací charakter. Po skončení kvízu měla naše cesta spíše charakter bloudění, neboť nás David navigoval úplně opačným směrem, než kterým jsme měli jít ? Následně jsem raději zapnul mobilní navigaci od Mapy.cz. Po asi 150 metrech jsme došli na dohled od stavby nového tranzitního železničního koridoru Praha – České Budějovice – Rakousko. Bohužel tato budoucí stavba nešikovně protíná žlutou turisticky značenou cestu, a tak bylo nutné projít oklikou velmi rozbahněným terénem. Naše přítomnost v těsné blízkosti stavby se velmi nelíbila stavbařům, kteří nás naštěstí pouze verbálně odháněli z prostoru stavby (značené cesty) ?.Následovala 5 kilometrů dlouhá cesta do Prčic v mlhavém počasí, které doprovázelo občasné mrholení a viditelnost do 100 metrů. V Prčicích se konalo další kolo Filipova kvízu o počtu obyvatel v sibiřských městech, který zejména Otomar velmi často hádal a vykřikoval ?.

Z Prčic následovala cesta kolem silnice až do obce Sedlec – Prčice, kde byla velmi příjemná cukrárna a kavárna. V ní se uskutečnila půlhodinová pauza na sladké zákusky a dortíky. Z obce Sedlec – Prčice jsme se vydali po modré TZ ke studánce a kapli Ježovka. Bohužel celá tato oblast (České Sibiře) patří mezi tzv. vnitřní periférii, což se projevilo při cestě zevlujícími cca dvanáctiletými dětmi s kouřícími cigaretami ☹ U studánky Ježovka jsem se následně dočetli o zázračnosti pramene, který má léčivé účinky a nikdy nevyschne.

Poté následovalo pozvolné stoupání křovinatými porosty až do obce Sušetice. Cestou si nejmenovaní turisté často odskakovali pro kešky, a tak bylo nutné zvolnit tempo. Ze Sušetic následovalo mírnější stoupání zbarveným smíšeným lesem a sílící mlhou až na Javorovou skálu.

Na vrcholu Javorové skály (723 m n.m.) se k nám připojil další a atypický člen výpravy – čuník (pozn. chovné prase vietnamské na útěku), který nám dělal občasnou společnost až do dva kilometry vzdálené obce Ounuz, kde byl později odchycen majitelem. Kromě čuníka jsme si prohlédli na vrcholu také starou původní poštovnu ze Sněžky, která sem byla přesunuta v roce 2009. Díky tomu byla zachráněna před úplnou zkázou a zbouráním. Bohužel moc daleká dohlednost z vrcholu nebyla, ale spíše se naopak snižovala až na 20 metrů. Tudíž jsme se rozhodli klesat níž až k horní stanici sedačkové lanovky z Monínce, kde byla další přestávka. Část se odebrala omrknout umělé zasněžování na sjezdovku, kde běžela sněžná děla na plné obrátky, tak aby bylo do 17. listopadu vše připravené navzdory dosavadnímu teplejšímu charakteru počasí. Odtud následovala cesta přes obec Ounuz na Čertovo břemeno, které je tvořeno silně metamorfovanými moldanubickými žulami. Na Čertově břemeni jsme si udělali skupinové foto a následně jsme se přesunuli do „Restaurace u Bizona“ v obci Cunkov. Oproti původním odhadům a chutím na bizoní gastronomické speciality, bylo pro nás zklamání, že nabídka čítala pouze tradiční jídla spíše ve stylu fast foodu. I tak nás potěšilo posezení poblíž kamen s bizarním a netypickým pohledem přímo do interiéru kravína.

Po hodinové pauze naše cesta vedla přes Brtný (kde nás opustil Otomar na vlak do Písku), Libenice, Hatov, Horní Dobřejov až do Střezimíře. Posledních 9,5 km jsme tak překonali během necelých dvou hodin. Ze Střezimíře následovala cesta v 16:38 hod. tentokrát náhradní autobusovou dopravou za vlak až do Olbramovic. Odtud jsme po 40 minutách čekání ve vlaku jeli rychlíkem (R 708, Matthias Braun) směr Praha hlavní nádraží, kam jsme dorazili až v 18:45 hod. Zde došlo k zakončení výletu a rozloučení.

Celý tento výlet hodnotím jako velmi zdařilý, kdy jsem mohl poznat valnou část nenavštívených a méně známých míst. Děkuji tímto organizátorovi Filipovi za organizaci a ostatním za účast!

Šimon Kolář