V pořadí již 78. výlet klubu, konající se Léta Páně v květnu 2023, si pro nás připravili poslední aktivní zakládající člen Otomar s manželkou Pavlínou. A jelikož jsou ze severu, pozvali nás pochopitelně na sever. Tento směr je v Česku natolik atraktivní, že bychom sem klidně mohli naplánovat desítky výletů, aniž by bylo zapotřebí je recyklovat. Tentokrát byla cílem Malá Skála „uskřípnutá“ v úzkém údolí Jizery a jí obklopující krajina plná skalních útvarů s vyhlídkami, roklemi, drobnými jeskyňkami, hrady a stánky s občerstvením. A když k tomu přičteme krásné počasí, které Pán Bůh daroval a pan předseda správně předpověděl, bylo zaděláno na parádní výlet.

Na výlet jsem se původně vůbec nechystal z důvodu stehů na zádech, s čímž není radno chodit delší túry. Na druhou stranu se mi nechtělo znovu vynechávat, trochu mě nahlodal Ota, a když se zcela nečekaně ozval jiný kamarád, že by u mě přespal a druhý den vyrazil na výlet, přehodnotil jsem situaci a rozhodl se také zúčastnit „stehy, nestehy“ (paní doktorka Schmiedbergerová odpustí). Pomohlo i to, že zmíněný kamarád ke mně a posléze na výlet cestoval autem a vzal mě s sebou, díky čemuž šlo čas odchodu z domova posunout o hodinu a půl, což v sobotu ráno jistě potěší.

Vyjeli jsme a na start dorazili (div se světe) včas. Vyběhl jsem po schodech na železniční stanici, na kterou asi po třech minutách vystoupila z vlaku utěšená skupinka štrádujících mezi, kterými jsem rozpoznal tolik známých tváří, až mi srdce poskočilo radostí. Však na výlety chodíme i kvůli lidem, se kterými se tam potkáme, že? Paráda. Tak hojnou účast jsem nečekal. Vlastně jediný, koho jsem neznal, byla Zuzka – Otova kolegyně, paní profesorka biologie, která však do našeho spolku zběsilých geografů a k nim přidružených individuí zapadla naprosto hladce. Jakoby na výlety chodila odjakživa.

Pod nádražím jsme absolvovali rychlé seznamovací kolečko, které vzhledem k počtu jedenácti účastníků až tak rychlé nebylo. V jeho rámci zazněla (ne náhodou) také předpověď počasí z rádia Blaník. Všechny náležitosti byli splněny a my hbitě vyrazili. Nedošli jsme však daleko. Hned za první odbočkou byla totiž otevřená jakási kavárna a jak Mária někde uvidí kafíčko…, znáte to…, něco jako já když zahlédnu roztomilého pejska…, to je konec. A tak jsme vyčkávali na mostě přes Jizeru, hleděli na klidně plynoucí hladinu a muškařícího rybáře. Po nějakých sedmi minutách jsme byli opět kompletní. Přešli jsme hlavní silnici a začali významně stoupat.

V družném hovoru s Jardou o plánech na léto jsem detailně nesledoval okolí, ale utkvělo mi, že lesní cesta v kopci mimo zástavbu byla lemována lampami veřejného osvětlení. Dlouhé stoupání mělo svůj konec a záhy jsme se ocitli na Jizerské vyhlídce, kde proběhlo první kolo tradičního vědomostního kvízu zaměřeného na reálie Českého ráje. Kvíz měl celkem čtyři pokračování. Jednalo se o vhodně zvolený pestrý soubor otázek z nejrůznějších oborů a za správnou odpověď byla odměna, jakou jste neviděli. Fenomenální pistáciové koule made by Pavlína G. Vypadaly skvěle a chutnaly skvěle. Uvažoval jsem v subjektivním žebříčku nejlepších odměn, kterému až dosud vévodily Hořické trubičky vytvořit dvě první místa. Nakonec však převážil fakt, že zatímco Hořické trubičky byly z pochopitelných důvodů zakoupeny u tradičních výrobců, Pavlína své dobroty osobně vytvořila. A tak se za mě Pistáciové koule staly historicky nejlepší odměnou za kvíz a Hořické trubičky klesly na druhé místo. Na každé zastávce zabodoval v kvízu vždy někdo jiný, a tak si té dobroty užili v zásadě všichni účastníci.

Hned naproti došlo na tradiční pošťuchování, které provází všechny naše výlety. Padla otázka, zda do pískovce vyrytý vzkaz o zamilované dvojici vytvořil muž či žena. A na Otovu poznámku, že takovou podružnou činnost by přece chlap nedělal Zuzka pohotově zareagovala. „Ona to vyryla z lásky, Oto, to neznáš…“. A by toho nebylo málo, následně se Ota nemohl dopočítat účastníků ze Slovenska, neboť zapomněl na Juraje, čímž si to u něj „pořádně rozházel“. (Na Otovu obhajobu je ovšem nutno podotknout, že Juraj chodí na výlety tak sporadicky, že se ani nedivím Otovi, druhému nejčastějšímu účastníkovi, že Jurka přehlédl.)

Pobaveni jsme se vydali na další cestu tentokrát celkem po rovince jarním lesem se svěží zelení, což jsem si užíval. Peleton se rozdrobil, a tak jsme najednou nevěděli, jestli ti vepředu odbočili na Vyhlídku na Panteon nebo pokračovali dále. Naštěstí jsme se na vyhlídce našli a pokračovali zase pohromadě. Vyšli jsme z lesa a přišla zkratka – úsek v žáru Slunce a mimo turistické značení. Cestou Pavlína prozradila tajemství výroby pistáciových koulí a tvrdila, že je to jednoduché a nedá se to zkazit. Ujistil jsem jí, že kdybych je dělal já, teprve by se zjistilo, co všechno se dá zkazit…

Na rozcestí ve Frýdštejně u kapličky jsme potkali partu cyklistů, která sem vyšlapala po silnici od Malé Skály. Podle triček jsme poznali, že jde o rozlučku se svobodou jednoho z nich. Neměli s sebou fotografa, a tak se Pavlína nabídla, že je zvěční. Když už byla tato procedura po nějakých pěti záběrech splněna, přištrachal se zespoda ještě poslední z nich, který na rozdíl od ostatních neměl na kole baterku a dokonce ani přehazovačku, a tak není divu, že mu to zabralo o nějakou tu minutu déle. A tak se fotilo ještě jednou…

Zříceninu Frýdštejn jsme jen minuli a zamířili příjemnou pozvolna klesající stezkou, až k další zřícenině jménem Pantheon. Zde už jsme zaplatili vstupné, ale také limonádu a místo prohlídky se nejprve usadili k občerstvení. Napili jsme se, najedli a nasmáli dosyta a teprve poté vyrazili na obhlídku kostelíku na jedné straně a posléze také skalních místností na straně druhé. Nic moc v nich nebylo – bydlet by se tam dalo maximálně v létě. Ke konci se většina z nás jala vystoupat na hradní vyhlídku, ke které vedly úzké krkolomné do skály vytesané schody, takže bylo potřeba dávat dobrý pozor. A zatímco jsme supěli nejprve nahoru a také dolů, Mária s sebou plácla dole u vyhlídky na ploché skály a měla pohodatoř. (O to větší, že nás tentokrát nehonil žádný buřinosaurus.) Z vyhlídky mezitím sestoupala babička s vnučkou a babička prohlásila, že na konec areálu ještě za vyhlídkou už nepůjdou, že tam nic není. Na to se překvapivě do jejich hovoru vmísil Jarda a nabádal je, aby tam určitě šly, že je to tam právě nejlepší. Jeho názor byl natolik předsvědčivý, že se tam dotyčné opravdu vypravily a rovnou si tam udělaly piknik.

Prohlídka Pantheonu se poněkud protáhla a Terka (lyžařka, cyklistka, běžkyně a nevím, co ještě) nemá místo na zbytečné prostoje ve svém životopisu. Stihla si tedy ještě koupit limonádu a kafe, která pak nesla v rukou na další cestě. Vzhledem k tomu, že terén se stal najednou docela záludným, drobně to zavánělo karambolem: „Samo, podle toho, jestli to bude studit nebo pálit, poznáš, co jsem ti vylila za krk…“ Stanuli jsme na vyhlídce Zahrádka – přímo nad řekou a silnicí, která se mi velmi líbila. Zde, tuším, proběhlo druhé kolo kvízu a potom jsme klesajícím obloukem sestoupili do civilizace. Hned pod vyhlídkou jsme narazili na výlohu se zmrzlinou, což se rovnalo občerstvení číslo dvě.

Po přestávce jsme přešli most a osvěžili se či doplňovali zásoby vody u přilehlého pramene. Najednou se Šimon dá s někým do řeči… a ejhle koho nepotkáme? On vám tam u přístřešku byl pan doktor Romportl se svým asi pětiletým synkem. (Kantor, co nám přednášel Geografii Česka a na první přednášce za správnou odpověď házel jako odměnu dotyčným jablka přes celou Velkou geologickou posluchárnu. A od jeho závěrečného testu si pamatuju, že Blanský les se nenachází u Blanska.) Setkání vyvolalo potěšení na obou stranách a ve třech minutách stihli probrat všechny důležité skutečnosti – že Šimon správně předpověděl krásné počasí a jak je to mrzuté, že sem musí jezdit Arrivou, která je navíc O 25 KORUN DRAŽŠÍ, na což pan doktor potově přitakal: „To zabolí.“ Rozloučili jsme se a vydali na další cestu – kam jinam než do kopce.

Stoupalo se po pěkné silnici, ale poměrně vydatně, a tak se pan předseda plný sil a dobré nálady rozhodl, že pomůže obvykle nejpomalejším členům a oporou v zádech mě v poklusu začal tlačit do kopce. Na jednu stranu to nebylo úplně nutné – mohl pomoci třeba nějaké dámě, ale na druhou se mi štrádovalo najednou velice dobře a zlehka. Rozhodně lépe, než když po chvíli přestal. Nejvtipnější na tom bylo, že když se trojice jdoucí vepředu obrátila a zjistila, že jsem se nejblíže za nimi já, pochválili mě, jak mi to dneska šlape. Odbočili jsme nejprve ze silnice a poté i ze značené trasy, abychom si blíže prohlédli Suché skály. To už však nevěděl Jarda, který se vydal až moc napřed. Ukázalo se tedy, že není dobré při výletech turistického klubu příliš zaostávat, ale ani příliš předbíhat. Ta druhá varianta se mi ovšem kdovíproč nestává…

Suché skály vypadají impozantně a přezdívku České dolomity mají určitě po právu. Obyčejného smrtelníka z Polabí by však nenapadlo na ně nebo kolem nich lozit, a tak na mě padla jistá obava, kam nás to manželé organizátoři, dnes již „drsní seveřané“ plánují vláčet. Stoupali jsme kozími stezkami stále výše, což společně s denním horkem začalo být náročné. Konečně jsme spočinuli na pěkné vyhlídce. Dále vzhůru, už by to byl lezecký terén, do kterého jsme se nepouštěli. Adrenalinu však ještě nebyl konec. Zamířili jsme strmě dolů po dřevěných žebřících. Náročné to trochu bylo, ale zase nic, co by mělo lidi znalé túr z Tater i Fater rozhodit. Od úpatí skal jsme zamířili pozvolna opět vzhůru, exponovaný terén se pozvolna zmírnil a záhy jsme přicházeli do Besedic. Tam najednou při cestě stánek s langošem, pizzou, limonádou – pauza číslo tři. Posezení bylo moc příjemné, ale čas neúprosně běžel, a tak bylo zapotřebí se opět zvednout.

Cesta k nevyššímu bodu trasy probíhala opět za družného hovoru, až Zuzka poznamenala: „Teda Oto, ty jsi dneska plný taktu…“ Pokud byste pátrali po tom, co chudák Otík provedl, pak vězte, že vůbec nic. Mluvil tak, jako obvykle, jak ho všichni znáte s jeho typickými hejty. Na vyhlídce Sokol jsme se dostali až 560 metrů nad mořskou hladinu a někteří si tam vychutnali i pistáciové koule za správné odpovědi. Mezi nejkrásnější části trasy patřily určitě vyhlídky a skalní bludiště na protější straně kopce, které jsme již kdysi na jednom výletě navštívili za velmi nevlídného počasí. Tentokrát bylo hezky, a tak druhá návštěva v historii klubu měla snad jen tu drobnou vadu na kráse, že už jsme se zde nestihli příliš kochat, protože Arriva nepočká. Škoda to byla zejména v jeskyni Matěje Krocínovského, kde byl opravdu velmi příjemný chládek.

Pak už se šlo převážně dolů a na okraji zástavby v Malé Skále nadešel čas na závěrečné kolo kvízu. Při tipovací otázce na křestní jméno jakéhosi šlechtice, či snad významného řemeslníka jsem pro pobavení publika nadhodil, že to mohl být Otomar… a dostal jsem odměnu, protože jsem byl nejblíže. Byl to prý Ota. Vtipná byla také otázka o tom, která z místních části nepatří k Malé Skále, načež následoval výčet seznamu o dvanácti položkách, které jste si ani nezapamatovali do konce čtení. (Nějaký Bobov, Sněhov atd…). Pistáciové koule chutnaly stejně skvěle jako na začátku. Zbýval už jen pochod na vlakovou stanici a cesta domů. Pana předsedu chválím, že tentokrát nepořádal žádné soukromé odbočky, ale šel příkladně se všemi ostatními a jel s nimi i domů! Bohužel to byla asi spíše výjimka…

Výlet se vydařil náramně. Velký dík organizátorům, čest všem účastníkům, sláva pistáciovým koulím a někdy na shledanou nejen u reportáže, ale třeba i na trase.

David K.