Předposlední dubnová neděle roku 2023 byla dnem, kdy proběhl 77. výlet Turistického klubu PřF UK, který nás tentokrát zavedl až do vzdálených Jeseníků. Na 7. hodinu ranní byl domluvený sraz na pražském hlavním nádraží, nakonec se dostavili Janča, Mária, organizátor výletu Míla a já. Šimon nám mezitím napsal, že už sedí ve vlaku, neboť je pro něj výhodnější jet už z Vršovic, kde náš spoj zvaný Valašský expres začíná. Jakmile jsme byli kompletní, vyrazili jsme směr nástupiště, kde už byl přistavený vlak a z jednoho z vagonů na nás vykukovala hlava předsedy turistického klubu Šimona.
Cesta do Zábřeha na Moravě uběhla celkem rychle a mnozí z nás ji ještě využili k doplnění potřebných kalorií. Přestup na vlak dále do Jeseníků se ovšem poněkud zkomplikoval, neboť rychlík z Brna, kterým jsme měli pokračovat, byl teprve někde před Prostějovem, čímž nám vzniklo určité časové okno, kterého jsme po domluvě využili k procházce Zábřehem. Cesta od nádraží do města vedla po hrázi rybníka, kde si nedělní dopoledne právě krátila skupinka místních rybářů. Odtud jsme se po schodech dostali až na náměstí s kostelem. Město působilo celkem sympatickým dojmem, domy v centru jsou hezky opravené a z kostela se linuly zvuky varhan, čímž o sobě dávala vědět právě probíhající nedělní bohoslužba. Při cestě městem nešlo přehlédnout řadu upomínek na pravděpodobně neslavnějšího místního rodáka Jana Welzla, zvaného též Eskymo. Tento svérázný světoběžník strávil více než třicet let svého života mezi domorodými sibiřskými kmeny, podle svých slov se stal dokonce náčelníkem jednoho z nich, a jeho osudy ve své knize posléze zaznamenal proslulý prvorepublikový novinář Rudolf Těsnohlídek. A protože my Češi máme podobné postavy rádi (stačí vzpomenout na největšího Čecha Járu Cimrmana), kniha se rázem stala bestsellerem. Celkový dojem z krátké návštěvy města zkazilo při cestě zpět na nádraží akorát střetnutí s místním pobudou, který se Šimonovi neúspěšně pokusil vytrhnout z ruky telefon, který by pak jistě obratem zpeněžil v nějaké místní zastavárně, což se mu ovšem nepodařilo, a tak po nás vrhnul akorát několika nenávistnými pohledy a beze slov odkráčel. Jeho nezvaná návštěva se poté stala vděčným tématem rozhovoru, při němž jsme se shodli, že takový zážitek bychom tedy v tomto upraveném moravském kraji rozhodně nečekali, ale že už i tady se svět zřejmě dost zkazil. Mezitím konečně dorazil náš vlak a my jsme po nezbytné výměně lokomotivy mohli pokračovat naším směrem proti proudu řeky Moravy, kolem níž z úrodných hanáckých rovin postupně vyrůstají kopečky Hrubého Jeseníku.

Před půl dvanáctou jsme konečně dorazili do výchozího bodu výletu, kterým bylo nádraží Branná na okraji stejnojmenného městečka. Naše první kroky vedly do kopce nad řekou, kde se nachází střed tohoto malebného sídla, které se v průběhu posledních sta let smrsklo z městečka s více než tisícovkou obyvatel na obec sloužící převážně rekreaci. Dominantou obce je renesanční zámek, který vznikl přestavbou původního gotického hradu a který dodnes nese název Kolštejn, stejně jako dříve celé městečko. Po krátké zastávce a první sérií otázek vědomostního kvízu týkající se především reálií Branné a nedalekého pivovaru v Hanušovicích jsme pokračovali zpět do údolí říčky Branné, abychom za hájovnou s balkánsky znějícím názvem Banjaluka počali stoupat do kopců. Po prvních dvou stech vystoupaných metrech následovala svačinová přestávka na Aloisovských loukách, místě s nádherným výhledem jak na hřeben Hrubého Jeseníku, tak i na Králický Sněžník na opačné straně. Poté nás čekal úsek vedoucí střídavě z kopce a do kopce až do zbytků zaniklé osady Josefová. O tomto zajímavém místě jsme se něco dozvěděli v rámci další série vědomostního kvízu. Díky tomu nyní víme, že se jednalo původně o sklářskou osadu z počátku 18. století, která se ovšem zanedlouho stala osadou převážně dřevařskou, v době své největší slávy čítala 131 stálých obyvatel a více než dvacet domů, z nichž do dnešních dnů zbyl jediný. Cestou k osadě jsme míjeli četné zbytky domů, nyní již zarůstající hustým lesem, a dokonce i pozůstatky úzkokolejné železnice, po níž se kdysi sváželo vytěžené dřevo. Za Josefovou následovala krátká prohlídka vodopádů Hučavy a dál nás čekalo táhlé stoupání až na samotný hřeben hor. S tím, jak vrstevnice houstly a síly ubývaly, se tempo našeho postupu povážlivě snižovalo, navíc se po překonání nadmořské výšky zhruba 1100 metrů objevily i první zbytky sněhu, což výstup ještě více komplikovalo, avšak pro některé z nás to znamenalo alespoň chvilkové rozptýlení v podobě drobné přestřelky s použitím sněhových koulí coby munice. Jak jsme se blížili k vrcholu Vozka (1377 m), naše nohy se čím dál častěji bořily do čím dál tím mocnější sněhové pokrývky a naše výprava nabírala značný časový skluz, proto velitel výpravy Míla rozhodl vynechat původně plánovanou zastávku na tomto vrcholu, který se jinak pyšní pozoruhodnými skalními útvary, a pokračovat až na sousední vrchol Keprník, kde nás měla čekat další řada otázek z vědomostního kvízu, tentokrát zaměřená zejména na geomorfologii. Cesta po hřebeni byla asi nejnáročnějším úsekem celého výletu, všudypřítomný mokrý klouzavý sníh doprovázelo ještě množství bláta, a cesta tudíž připomínala spíše koryto potoka. K tomu nás ještě před vrcholem Keprníku zastihla dešťová přeháňka, takže jsme jen v rychlosti zodpověděli připravené kvízové otázky, pořídili nezbytný skupinový snímek, na němž se většina z nás snaží tvářit, že si výlet i za těchto okolností užívá, a pokračovali dále na Šerák. Zde se nachází známá turistická chata s téměř celoročním provozem. Jelikož jsme se ovšem s termínem výletu trefili akorát do doby, kdy zimní sezóna na horách už skončila a ta letní ještě nezačala, mohli jsme akorát posedět venku, zodpovědět poslední sérii otázek kvízu a pokochat se výhledem na hory, na město Jeseník i do vzdálenějších polských rovin. Mezitím pohotová ženská část osazenstva zkusila vzít za kliku a zjistila, že veranda chaty je přeci jen otevřená a že se v ní dokonce nachází prodejní automat, kde je možné zakoupit alespoň drobné občerstvení. Jelikož vrchol Šeráku je v podstatě severním okrajem hřebene Hrubého Jeseníku, nezbylo nám po jeho návštěvě nic jiného než pracně vystoupané výškové metry opět sklesat. Šimon a Míla, kteří se profesně věnují meteorologii, ještě cestou pojmenovali několik přítomných přístrojů sloužících k zaznamenávání různých hodnot spojených s počasím, a poté už jsme sestupovali k Obřím skalám po cestě pokryté všudypřítomným sněhem a blátem. Po zhlédnutí těchto zajímavých skalních útvarů, ne nepodobnými těm na vrcholech Vozky a Keprníku, sníh přeci jen zmizel a cesta již byla o něco příjemnější. V místě, kde naše turistická značka křížila vyasfaltovanou lesní cestu, jsme se vzhledem k již pokročilé hodině a nemalému riziku, že nám ujede poslední spoj do Prahy, rozhodli nepokračovat dále podle původního plánu turistickou cestou vedoucí údolím Vražedného potoka, nýbrž vydat se po asfaltce, která je sice stejně dlouhá, ale vede mnohem schůdnějším terénem. A vůbec, kdo ví, co všechno by nás v místě s takovým názvem ještě mohlo potkat.

Do Ramzové jsme přišli s dostatečným předstihem zhruba 15 minut před odjezdem vlaku, stihli jsme tedy ještě dojíst poslední zásoby jídla a došlo i na vyhodnocení vědomostní soutěže. Po příjezdu do Zábřehu jsme s nelibostí zjistili, že náš vlak do Prahy má opět zpoždění, tentokrát 30 minut z důvodu poruchy lokomotivy. Zpoždění však naštěstí příliš nenarůstalo, takže jsme se vzápětí dočkali. Unavení a hladoví, jsme se pak pohodlně usadili ve voze 1. třídy, kde nás mělo čekat příjemné svezení a svíčková na smetaně za lidových 179 Kč. Tak nám to alespoň celou dobu sliboval Šimon, který je z nás největším odborníkem na cestování vlakem. Po několika minutách nás přišel navštívit pan průvodčí, Šimon mu ukázal naše jízdenky nahrané v aplikaci a jal se zaplatit doplatek za cestování 1. třídou. Potutelný úsměv na tváří pana průvodčího ovšem značil, že tu nejspíš něco nehraje. Když nám oznámil cenu 1908 korun, všem nám spadla čelist. Tolik jsme tedy opravdu nečekali. Jak nám vzápětí bylo vysvětleno, k našim skupinovým síťovým jízdenkám nic takového jako doplatek do 1. třídy koupit nelze, a tak nám tedy účtoval celou cestu v plné ceně. To jsme samozřejmě odmítli a pokorně jsme se přesunuli do vozu 2. třídy, až tedy na Šimona, který má díky své mocné sbírce ČD bodů cestování 1. třídou předplacené snad na celý rok dopředu. My ostatní jsme holt zůstali hladoví až do Prahy, kam jsme dorazili krátce před půl dvanáctou. V tuto značně pokročilou hodinu jsme již jen hleděli, jak se co nejrychleji dostat do našich příbytků, kde bychom se mohli konečně oddat zaslouženému spánku.

Honza Hynek