V neděli 26. února jsme se pod vedením Lucky Patzeltové vydali na výlet do Lužických hor, které jsou charakteristické svou rozmanitostí – jak neživé, tak živé přírody. Celý výlet byl prodchnut zimní atmosférou, protože přes noc napadl v horách severních Čech čerstvý sníh a dovolil nám tak užít si ještě pravého zimního období.
Sešli jsme se v počtu 14 turistů před tři čtvrtě na 7 ráno v Praze na Hlavním nádraží a vlakem odjeli směr Chřibská, na jejíž nádraží jsme se dostali, s přestupem v Děčíně, v půl 10. A mohl začít náš výlet. Protože 14 osob už není prvočíslo a dá se dělit, hned po vyražení na trasu se rozdělila neplánovaně i naše skupina. Šimon chtěl využít situace se sněhem a pokřtít své nové sněžnice. Při nazouvání se zdržel a první část výletu k Chřibským vodopádům jsme prošlapávali cestu sněhem bez něj a Márie, která ho doprovázela. Neplánovaná pauza při čekání u Chřibských vodopádů na „zapomenutou“ část naší výpravy nám alespoň umožnila detailnější prohlédnutí krásy vodopádů a také vzájemné seznámení se s těmi účastníky, které jsme se dnes potkali poprvé.
Ke spojení s oddělenou skupinou dvou turistů za námi jsme se po nějaké době začali snažit využít moderní bezdrátové technologie komunikace. Po neúspěších na počátku a se nakonec zadařilo a s Márií a Šimonem jsme se dohodli, že se potkáme ve vesnici Chřibská, kam někteří z nás stejně potřebovali zajít na nákup proviantu na cestu.
Neplánovaně jsme si tedy o kousek prodloužili cestu, ale vůbec jsme toho nelitovali. Chřibská je, jak jsme poznali, malebné městečko plné památkově chráněných domů a dalších architektonických prvků. Při průchodu přes náměstí jsme minuli po pravé straně například novogotickou budovu bývalé radnice z konce 19. století a rodný dům přírodovědce a cestovatele Thadeuse Haenkeho, kde se v současnosti nachází Muzeum Chřibská, věnované mimo jiné právě jemu. Na vršku nad náměstím jsme spatřili kostel Sv. Jiří, který spolu s dalšími historickými domy zdobil obzor a shlížel dolů na náměstí. Cestou z centra městečka na jih jsme poté procházeli kolem krásných historických roubených a hrázděných chalup a skoro liduprázdné město a padající sníh dotvořily atmosféru zimní pohádky.
Po cestě skrze město jsme se konečně potkali i s druhou „půlkou“ naší výpravy a dál šli alespoň na chvíli společně. Bylo to zrovna po odchodu ze zástavby do volného prostranství pole, když se nejvíc rozsněžilo. Do mírného kopce jsme tedy šli brodíce se sněhem a ošleháváni sněhovou vánicí, kdy jsme si připadali jako při dobývání severního pólu. Někteří na to byli i patřičně vybaveni sněžnicemi a také si to užívali.
Naše cesta dále vedla lesem. Po kratším bloudění způsobeném sněhem zapadanými pěšinami jsme přišli k další naší zastávce, a sice lesnímu divadlu. Dívali jsme se na něj shora, protože jsme stáli přímo nad jeho „oponou“. A bylo obří, nebo alespoň z výšky vypadalo. Ale jelikož mělo divadlo zrovna prázdniny a my ještě dlouhou cestu před sebou, rozhodli jsme se brzy pokračovat dále.
Cesta začala stále více stoupat, což značilo, že se už blížíme ke Chřibskému vrchu. Kopec to byl opravdu dlouhý. Nejdříve stoupání pozvolné až do sedla mezi dva vrchy – Na Širokém a Chřibský – a následně od rozcestí Pod Chřibským vrchem začalo prudší stoupání přímo na vrchol. Čím výše, tím byl charakter pěšiny kamenitější, až jsme se ocitli na kamenném moři a začaly se nám otevírat výhledy. Nebylo sice vidět moc daleko, protože bylo stále zataženo, ale vrchol pokrytý čepičkou sněhu byl malebný. Cestou z kopce se navíc začala oblačnost rozpouštět a výhledy byly už jasnější.
Během našeho výstupu se od nás znovu odpojil předseda. Protože jsme se chtěli znovu všichni spojit a zároveň už byl čas oběda a začínalo nám kručet v žaludku, hledali jsme příhodné místo pro „polední“ pauzu. Pod kopcem foukalo, tak jsme šli dále, až ke Křížovému Buku, malé osadě uprostřed lesů, kde byl od Lucky příslib přístřešku. A opravdu tam stál, a to hned dva, spolu s tabulemi zajímavostí o tamní oblasti pro turisty. Naše těla jsme tedy začali sytit svačinou, kterou jsme měli s sebou. Zanedlouho přišla i druhá část naší skupiny, Šimon s Máriou a díky předsedovi se spustilo i zaměstnávání našich myslí, tedy intelektuální program výletu – kvíz. Tentokrát byl laděn spíše do meteorologické oblasti, tudíž jediný, kdo mohl znát správné odpovědi, byl jejich tvůrce. Ale tipovat mohl každý. Odměnou za každou správnou odpověď nám byly plněné perníčky, které v mrazivém počasí přišly vhod. Ještě je potřeba smeknout poklonu před předsedou a jeho znalostmi, který některé otázky vymýšlel až na místě (a na přání).
Po obědě naše kroky dále směřovaly po pěšině pod Širokým kopcem směrem ke Zlatému vrchu. Původně naše trasa vedla ještě na Studený vrch, který jsme se ale rozhodli pro tentokrát vynechat kvůli úspoře času a energie, kterých na zasněžených cestách ubývalo dnes rychle.
Další naší zastávkou byl kopec Zlatý vrch, bývalý lom na čedič. Po skončení těžby zde zbyly vysoké „varhany“ šestibokých čedičových sloupců. Jednotlivé „píšťaly“ byly krásně zvýrazněné sněhem, který se držel mezi nimi a mohly tak lépe vyniknout. V tu chvíli se navíc začala rozpadat oblačnost a dělat se jasno, takže sluníčko varhany ještě zvýraznilo. My jsme ale pokračovali dále ke Stříbrnému vrchu, který je jen co by kamenem dohodil od toho Zlatého. Ke Stříbrnému vrchu jsme přišli „shora“, takže jsme se nacházeli nad ním a mohli si tak prohlédnout čedičový lom zase z jiné perspektivy. I díky (už) jasnému počasí se ukázaly krásné výhledy a my neodolali a využili toho k několika společným fotkám.
Cesta ze Stříbrného vrchu dále byla už převážně z kopce, a tak utíkala i rychleji. Část cesty vedla i podél lesa úvozem, kde se tvořily závěje a stěny navátého sněhu. Na nich se daly zkoumat jednotlivé vrstvy sněhu a nedalo se odolat koulovačce a boření obličeje do něj.
Následoval už jen krátký výstup na vrch Pustý zámek, se zříceninou hradu Fredevald. Tento vrch je schován mezi okolními kopci, ale přesto ční na ostrohu nad řekou Kamenicí jako klín, který tam nádherně zapadá, jako by tam byl už odjakživa. Byly z něj krásné výhledy do okolí, i do České Kamenice, tak jsme se chvilku zdrželi. Přestože krásně svítilo slunce, naše tváře ošlehával studený vítr, a tak jsme se po několika vytvořených fotografiích dali opět do kroku.
Přešli jsme přes lávku řeku Kamenici, nad kterou na jejím levém břehu ze skály stékající voda vytvářela poutavé krápníkové ledopády. Před Českou Kamenicí jsme navštívili poslední vyhlídku na naší trase, a to nad bývalou papírnou. Průmyslová část města pod námi vůbec nekazila dojem z výhledu, protože zapadající sluníčko zahalovalo vše do svého jemného zlatavého světla.
Z vyhlídky naše kroky vedly dolů, prošli jsme pod železničním viaduktem a okolo osamělé pískovcové skály, Hrnčířského kamene, před kterou stojí malá výklenková kaplička vytesaná z menší pískovcové skalky. Pak jsme pokračovali městem Česká Kamenice, tedy její horní částí, až jsme přišli na hlavní náměstí Míru, kde jsme zamířili do restaurace na občerstvení. Šimon nám tam už držel místo, protože cestou se nám se svými sněžnicemi opět „ztratil“ a našli jsme ho až zde ve městě, kde v restauraci už nějakou dobu odpočíval. My před odjezdem vlaku měli asi hodinu a půl, tak jsme tento volný čas strávili v teple oné restaurace a čerpali ztracené síly.
Cesta domů vlakem pak už byla poklidná a my příjemně unaveni. Čas ve vlaku byl ještě využit pro několik zbylých otázek z vědomostního kvízu a dorozdělení sladkých cen. Cesta nám i proto utekla rychle a do Prahy jsme dorazili ve čtvrt na deset večer. Spokojeni s výletem do Lužických hor i do zimy.
Jana Nosková