(vzdálenost 56 km / 2000 výškových metrů)

Nejvýše, nejdále od pražské základny, na nejdelší časový úsek, nejjižnějším směrem. I takto by šlo charakterizovat třídenní a v pořadí osmašedesátý výlet turistického klubu, jenž se pod taktovkou předsedy uskutečnil v polovině července. Premiérově došlo i na lanovku či ledovou jeskyni, osmička odvážlivců se dále mimo jiné mohla kochat pohledem na blízký ledovec či se v horkém odpoledni osvěžovala ve zbytcích sněhu.

Úvod a hodnocení

Když se na FB stránce našeho turistického klubu objevila od Šimona pozvánka na třídenní výlet do oblasti pod proslulý rakouský Dachstein, bylo to docela překvapení. V úvodu jen trošku nastíním, jak tento nápad a výlet vznikl, a připojím svůj pohled na postřeh řady členů klubu o tom, že mi Šimon „ukradl můj výlet“. Nápad navštívit tuto oblast jsem v naší interní komunikaci skutečně nastartoval já, ale neplánoval jsem takový výlet nutně organizovat. Minimálně tedy ne sám, když ze zmíněné konverzace vyplynulo, že řada z členů má větší zkušenosti s pobyty a zařizováním zahraničních pobytů. Předpokládal jsem, že to bude spolupráce více lidí. Kromě toho mi šlo hlavně o to, tuto oblast navštívit bez ohledu na to, kdo výlet organizuje. A tak si tedy určitě vážím vašeho postřehu, avšak poškozen se necítím. Spíše jsem rád, že se nápad podařilo realizovat.

Ve zmíněné prvotní konverzaci o takovém výletu zaznívaly argumenty pro a proti, přičemž paradoxně právě Šimon byl tím, který viděl v této akci nejvíce problémů (část z nich se týkala pandemických opatření, která se naštěstí během léta hodně uvolnila), a tak nápad zůstal „viset ve vzduchu“. Květnová schůze členů klubu se ubírala takovým směrem, že mi přišlo zbytečné tento nápad vůbec připomínat, a tak zde o něm nepadlo ani slovo. Když tedy potom přišla od Šimona pozvánka na výlet, který původně právě jemu příliš „nevoněl“, a to pozvánka s podrobným rozpisem programu a zařízeným ubytováním, nestačil jsem se divit. A samozřejmě jsem na výletě nechtěl chybět. Poděkovat za původní nápad tedy můžete mě, ale za celou organizaci výletu Šimonovi, což bylo samozřejmě mnohem podstatnější. Ukázat prstem do mapy zvládne každý.

Vypočítávat všechna nej, kterými tento výlet vynikal nad všechny ostatní v historii turistického klubu by bylo na hodně dlouho. První předem plánovaný výlet do zahraničí, první třídenní výlet, výlet s nejdelším cestováním dopravou, nejvyšší navštívený bod, nejvýše položený nocleh, nejvyšší rozdíl nadmořských výšek, nejvíce využitých lanovek atd. atd. Vlastně to byl výlet trochu jiné kategorie než všechny předchozí a srovnávat jej s nimi není úplně na místě. Byl to výlet za přírodními skvosty, které nám naše krásná česká vlast nabídnout nemůže. Spousta dvoutisícových vrcholů, ledovec, velké přírodní jezero sevřené okolním horami… To všechno v Česku nemáme, ale naštěstí to k těmto úkazům není z Prahy zase až tak daleko (srovnatelné třeba s cestou do Českého Těšína).

Výletu se zúčastnilo devět vandrovníků, což bylo, myslím, tak akorát. Mnohé jistě v době letních prázdnin nepustila na výlet kolize termínů s jinou akcí. Některé možná odradila náročnost či náklady takového podniku. Ale našly si i opačné příklady. Viky říkala, že už nějakou dobu sledovala pozvánky na naše výlety, ale účast jí předtím nevycházela – měla zkoušky, učení apod. A pak přišel výlet do Rakouska, o kterém hned věděla, že se zúčastní, škola neškola. 😊

Výlet se velmi vydařil. Značnou zásluhu na tom měl Šimon, který jej perfektně zorganizoval. Pustil se do toho (ač nemusel) zcela sám a měl to opravdu zmáknuté. Ale je třeba zmínit i ostatní aspekty. Měli jsme pěkné počasí, což je v horách asi to vůbec nejdůležitější. Nikomu se nestal žádný úraz, nebyl žádný zásadní zádrhel s ubytováním či dopravou. Důležitá byla i sestava účastníků – všichni byli natěšení a zároveň ochotní spolupracovat a pomoci tomu, kdo zrovna potřeboval. Očekávané atrakce navíc vyšperkovalo ještě několik příjemných překvapení.

Celý výlet měl tedy zřejmě jedinou vadu či úskalí – byl nákladný. Zatímco u běžných výletů klubu se s útratou nezřídka vejdu do pětistovky, zde se celková částka vyšplhala až někam k pěti tisícům. Tato vada byla ovšem vynucená a bylo jí zřejmě lepší podstoupit než se za každou cenu snažit ušetřit. Případné spaní pod stanem a konzumace vlastních zásob by jednak výrazně zatížila zavazadla, která jsme během dne nesli na zádech, a také by zvýšila časovou náročnost i napětí při starosti o základní potřeby. Ubytování pod střechou v suchu a teple s vydatnými večeřemi i snídaněmi se sice dosti prodražilo, ale umožnilo nám nejen se výletu „zúčastnit“, ale také si jeho všechny atrakce patřičně užít, což byl samozřejmě účel. Holt každá legrace něco stojí. 😊

Dost už úvodního hodnocení a pojďme si připomenout, co všechno jsme během těch třech dnů zažili. (Reportáž dopisuju se značným zpožděním, kdy pobyt u Dachsteinu částečně překryly mé další prázdninové zážitky mj. také z Alp. Pokud jsem tedy něco důležitého či vtipného opomněl, neváhejte mě doplnit. 😉 )

 

Den první

Budík mi zazvonil ve 4:15 a tělo bylo poněkud překvapené, co mu to v takových hodinách hodlám provádět. Nějak jsem to ale rozhýbal – Dachstein posloužil jako dostatečná motivace. Ze Zelenče jsem vyjel vlakem na hlavní nádraží – raději bezpečně dřívějším, protože sedm minut na přestup na naší už rok rozkopané trati by také nemuselo stačit. Na obvyklém místě srazu – tj. před pokladnami pod jezdícími schody přicházím zároveň se Šimonem jako první. Brzy však dorazí všichni přihlášení (s výjimkou Ilji, který se den předtím omluvil – zřejmě nebyl zcela fit). Šimon nám v euro fóliích rozdal vzorně vytištěné a připravené jízdenky na cestu a tam i zpět a k tomu ještě plánované propozice výletu. Mária šla honem shánět ranní kafíčko, bez kterého by nemohla existovat, a potom už jsme se společně vydali do vlaku obsadit zarezervovaná místa.

Domníval jsem se, že v kupé pouze s Jirkou a Tomem (kde nebyl Šimon a hlavní parta) bude dostatek klidu a ticha na podřimování, ale moc to nedopadlo. Přisedli si k nám tři „cizí“ studenti (kteří by ovšem do party turistického klubu krásně zapadli) a docela dlouho si povídali, takže bylo po šlofíku… Dozvěděli jsme se, že jedou do Schladmingu. Po použití Mapy.cz jsem zjistil, že budou vlastně hned za kopcem. Akorát Dachstein je trochu jiný kopec, než známe u nás… Konečně domluvili a celkem úspěšně se poskládali na sedačce do ležících poloh k spánku. Podřimoval jsem, ale vliv to na mě mělo spíše kontraproduktivní. Mezitím jsme si libovali, že jedeme úsek Olbramovice – Chotoviny po nové trati a nikoliv náhradní autobusovou dopravou jako vícekrát v minulosti. To je paráda! Dumal jsem usilovně, proč tak dlouho stojíme v Táboře, abych po kontrole situace zjistil, že pravidelný odjezd máme až za dvě minuty. Vysvětlení mě napadlo jediné. Nově otevřený úsek železnice výrazně zkrátil dobu jízdy a jízdní řád tomu ještě nepřizpůsobili. 😊

Pokud se však domníváte, že jsme se tentokrát náhradní autobusové dopravě vyhnuli, jste na omylu. Po poklidné jízdě do Českých Budějovic to přišlo. Přestup na autobus a zavazadla dát do k němu přistavené dodávky. To někteří z naší party odmítli udělat v obavě, že se ztratí dodávka i s jejich batohy. Když řidič zjistil, že autobus nebude úplně plný, nakonec je do autobusu s velkými krosnami pustil, ale byl z nich na větvi a oni z něj. 😊 Malebnou zvlněnou pošumavskou krajinou jsme dojeli do Rybníku (povšimněte si prosím velkého R, neskončili jsme v žádném kačáku u Kotěhulek) příhraniční vesnice, kde proběhl další přestup na autobus rakouské náhradní autobusové dopravy. Krosny se tentokrát dávaly normálně do zavazadlového prostoru a v pohodlných pérovacích sedačkách jsme přejeli státní hranici vstříc rakouskému dobrodružství. Poprvé po přibližně dvou a půl letech – tedy poprvé v době covidové jsem byl v zahraničí. Zprvu dále zvlněnou krajinou po běžné silnici i přes vesnici Vierzehn (tedy Čtrnáct) a později po dálnici s téměř trvalým klesáním jsme se přiblížili k Linzi. Dálnice byla sevřena množstvím tunelů, z nichž ten nejdelší s názvem Götschka měl skoro čtyři a půl kilometru, jak Šimon správně narozdíl ode mne na dopravní značce přečetl. Průjezd městem skončil na hlavním nádraží.

Měli jsme sice asi půl hodinky čas, ale nikde jsme netrajdali. V klidu jsme čekali na krásné upravené a čisté stanici. Šimon nás navnadil, že teď pojedeme vlakem, co jezdí dvoustovkou. Jízda rychlovlakem trvala asi jen 25 minut. Vlak byl poměrně plný, ale přesto se všem podařilo najít volnou sedačku. Výhledy z okénka byly omezené, nicméně z toho mála se dalo usoudit, že i v Rakousku existují oblasti s rovinatou krajinou. Další přestup (už poslední) proběhl v městě Attnang-Puchheim. Po pár minutách se vlak rozjel jednokolejkou Alpám vstříc. Šimon si liboval, že je to cestování jako první třídou. Viky zašla omrknout zdejší infrastrukturu a vrátila se nadšená, jakou parádní tapetou je toaleta vyzdobena. Asi po půl hodině však začaly výhledy z okna veškeré tapety překonávat. Přiblížili jsme se k jezeru Traunsee, u nějž mě okamžitě „oslnila“ silueta masivu Traunstein. Možná namítnete, že výška 1691 metrů není žádný zázrak, ale když vezmete v úvahu, že hladina jezera přímo pod ním se nachází nějakých 420 metrů nad mořem, je ten rozdíl působivý. Brzy se za námi u tohoto jezera „zavřely Alpy“. Míla nadšeně fotil, a přitom kibicoval Šimona, že má zpomalit, zastavit, že zastavil špatně… jako by chudák Šimon byl nějaký strojvedoucí. 😊 Pak už následoval Bad Ischl, Halštatské jezero s ikonickým městečkem na druhém břehu, až jsme konečně vystoupili v Obertraunu.

Vystoupili jsme a přivítalo nás horko. Možná i přes 30 stupňů. K naší (no spíše mojí) smůle jsme dorazili evidentně v jednom z nejteplejších dnů v roce. Ani bych nevěřil, že v hlubokém sevřeném údolí může teplota natolik vystoupat. V prvním polostínu při cestě nás Šimon oficiálně přivítal na výletě, vyjmenoval některá jeho nej a naznačil další program.  Potom už jsme vyrazili horkým upraveným a celkem liduprázdným městečkem dobrodružství vstříc. Po chvíli jsme odbočili z hlavní ulice, po mostě přešli přítok jezera (pozn. red: řeka Traun) a ve vytouženém stínu lesa nedlouhým stoupáním dorazili k dolní stanici lanovky. Tam nastal šrumec při nákupu jízdenek. Jízdenka „all inclusive“ zahrnující jízdu všemi úseky lanovky i vstup do jeskyně z nějakého důvodu nešla pořídit. Bylo tedy zapotřebí zakoupit výhradně jízdné na lanovku a vstupenku do jeskyně dokoupit až nahoře. A tak jsme tedy jeden po druhém kupovali všichni stejný lístek a každý to řekl trochu jinak. Všechny jízdy lanovkou pak měly podobný průběh – svižnou jízdu a průjezdy kolem pilířů, při kterých se vždycky kabinka řádně zhoupla, což si Viky doslova užívala a nemohla se dočkat dalšího, zatímco Denise houpání moc nevonělo. 😊

V prostřední stanici lanovky jsme si ze dvou možných jeskyní vybrali k návštěvě tu s ledovou výzdobou. Do začátku prohlídky zbývalo asi 20 minut – zdánlivě dost času. Jenomže od lanovky bylo potřeba k samotnému vstupu do jeskyně dojít. Vstupní portál jeskyně se nacházel nad námi docela vysoko ve skále. Upravené stoupání v serpentinách dalo zabrat. Trnul jsem, že se nestihnu řádně obléknout. Ne, opravdu jsem nechtěl v tričku a kraťasech trajdat v jeskyni s teplotou okolo nuly. Když jsem se konečně objevil před vstupem, svítilo na tabuli 6 minut do začátku prohlídky. Rychle jsem štrachal v batohu, převlékl si vhodné svršky a ihned poté zamířil do nitra hory. Vyšlo to akorát. UF… 😊

Vtipná, mladá průvodkyně nás přivítala na prohlídce – výklad přednášela v němčině a poté v angličtině. Něco málo jsem z něj i pochytil. Hned na první zastávce nás schladila poznámkou, že s teplotou tři stupně Celsia je to nejteplejší místo na okruhu. Ani slavnému meteorologovi Šimonu Kolářovi se často nestává, aby během jediného dne zažil, jak tropickou třicítku, tak teploty kolem bodu mrazu. Na klasickou krápníkovou výzdobu, kterou se chlubí řada zpřístupněných jeskyní v naší vlasti, byla jeskyně chudá. Nebyla tam vlastně skoro žádná. Její přednosti byly jiné. Zaprvé značná velikost podzemních chodeb a dómů. Zadruhé působivá animace jeskynního medvěda, který se na připraveném místě vztyčil a zařval. Hlavním pokladem jeskyně je ovšem království ledu s několikametrovými stalagmity navíc efektně nasvícenými. Vše bylo umocněno vhodně vybranými skladbami, které z reproduktorů v mohutných dómech zněly úplně jinak, než když si je pustíte doma v pokojíčku. Začátek symfonické básně Tak pravil Zaratustra od Richarda Strausse i Toccata d moll od Johanna Sebastiana Bacha dotvářely majestátnost jeskyně a závěrečný přechod visuté lávky nad místem, kde byla mocnost ledu největší, byl zážitkem, kterému budete těžko hledat obdoby.

Vystoupili jsme opět na zemský povrch zalitý slunečním světlem a vysokou teplotou. Rychle jsem sešel dolů a ve stínu se převlékl a trochu najedl. Už jsem cítil, že to dnes není můj den. Ostatní mě následovali později. Na další lanovku jsme nespěchali, což se později ukázalo jako chyba. Šimon uklidňoval, že máme dost času, ale úplně dobře to neodhadl. Konečně jsme nastoupili do kabiny a nechali se vyvézt na Krippenstein do výšky okolo 2100 metrů! I tady psali, že bylo 23 stupňů! Vystoupili jsme a volnějším krokem vyrazili mírným klesáním po krásně upravené zpevněné trase mezi spoustou dalších turistů na asi 20 minut vzdálenou slavnou vyhlídku Pět prstů. Kochat jsme se ovšem mohli ihned, protože se celou dobu otvíraly fascinující výhledy a vyhlídka samotná už toho mnoho nového nepřinesla. Nejvíce mě zaujalo, že byly naprosto všemi směry kam až oko dohlédlo Alpy – všude masívy s dvoutisícovými vrcholy. Takový pohled v Česku nenajdete – vždy u nás dohlédnete na nějakou nížinu, kotlinu, pánev apod… Většina z nás fotila – Tomáš měl na to s sebou dokonce profesionální přístroj. Snad alespoň pár fotek časem dodá. 😊 U vyhlídky (hlavně vlivem absence stromů z důvodu vysoké nadmořské výšky) chyběl stín, takže jsme se tam příliš nezdrželi a po chvíli vyrazili zpět – tentokrát mírně do kopce.  Do odjezdu naší poslední dnešní lanovky chybělo pár minut, což někteří účastníci využili k návštěvě přilehlého sněhového pole. A co je mohlo napadnout lepšího než odtud ostřelovat vyrobenými koulemi právě kolem procházejícího spořádaného a mírumilovného účastníka Davida, který jim přitom vůbec nic neprovedl. Nejaktivnější v tom byl Míla. Na to by tě užilo, Mílo… 😊😊

Třetí lanovka byla menší kabinou a staršího data, ale fungovala stejně spolehlivě jako obě předchozí, a tak jsme brzy „přistáli“ na Talstation Krippensteinbahn III, kde začala závěrečná už večerní túra k našemu noclehu na horské chatě Simonyhütte. Ta se pro některé z nás a nejvíce asi pro mě stala tak trochu noční můrou. Ono se vlastně nic vážného nestalo – jenom nastala taková kombinace okolností, která mě dokáže spolehlivě odrovnat – velmi dlouhá cesta vlakem, vedro, absence pauzy na pořádné jídlo, rychlé střídání nadmořské výšky… Hlava mě naštěstí nebolela nebo jen lehce, ale unavený jsem byl řádně. A na závěr už po 18. hodině přišla pěší trasa, která sice s délkou okolo sedmi kilometrů hrůzu nenaháněla, ale musíte si uvědomit, že se jednalo o sedm kilometrů v Alpách (i když v rámci Alp šlo určitě o ještě poměrně jednoduchou trasu)! Nastoupané metry hlásily Mapy.cz okolo 550 metrů a méně to určitě nebylo – možná ještě více. Záludnost trasy spočívala v tom, že nás nechala nejdříve pořádně „vycukat“. Procházeli jsme krásnou krajinou plnou zeleně v podobě nejrůznějších květin, keřů a nízkých stromků. Terén byl posetý (nejspíše) závrty a cesta se vlnila v mírných „hupech“ vždy 10–20 metrů nahoru a hned zase dolů, což dalo docela zabrat. Tímto způsobem jsme šli snad čtyři kilometry a když už jsme z toho byli vycukaní a unavení, nastalo teprve to hlavní velmi výživné stoupání. ☹

První část túry jsem si ještě jakžtakž užil. Brzy jsme minuli chatu Gjaidalm. Procházeli jsme pastvinami pro dobytek, ale přímo jsme se s ním (naštěstí) nepotkali. Za terénními vlnami se postupně vyrýsoval celý masív Dachsteinu i s ledovcem, z něhož nejvíce vynikl v záři sluníčka klonícího se k západu naoranžovělý Taubenkogel, jelikož jsme nedaleko pod ním procházeli. Míla a Šimon, proslulí meteorologové, sledující průběžně oblohu i radarové snímky cestou varovali, že může přijít nějaký „buřinosaurus“. Ten naštěstí přišel až v noci, ale výraz „buřinosaurus“ byl natolik prapodivný, že se urychleně dostal do zlaté pokladnice našich historek a hlášek z výletů klubu. 😊 Boční napojení od východu na hlavní přístupovou cestu k chatě pak vedlo nepříjemným, strmým a poměrně dlouhým krpálem, kde bylo občas nezbytné pomoci si rukama. Šlo se mi, čím dál hůře. Teda nohy by docela mohly, ale hlava byla velmi unavená a méně schopná dávat nohám správné pokyny. Nezbývalo však než jít dál a doufat, že síly nedojdou úplně. Děkuji Jirkovi za hroznový cukr. Určitě jsem nebyl sám. Také Mária byla na pokraji sil a ani dalším nebylo do zpěvu. Konečně jsme se napojili na pohodlnou, celkem širokou a evidentně mnohem frekventovanější cestu k chatě. Vlivem pokročilého času jsme tudy však kráčeli zcela sami. Chata už nebyla daleko, ale vysoko. Po dalších asi dvaceti minutách docela pohodlného terénu jsme se ocitli doslova pod ní. Jenže byla nad námi na vysokém skalním stupni pod úhlem, který se mi ani trochu nelíbil. Jak se dostaneme nahoru?!? Dostali. Značená trasa to vzala hodně doprava a v táhlých celkem pohodlných serpentinách nás dovedla až na chatu.

Jak jsem ohlásil dopředu, pár minut po příchodu jsem zalehnul a odpočíval až do rána. Promeškal jsem tak večeři, která prý byla dobrá. Podávala se čočka. Určitě věřím, že po vyčerpávajícím výstupu chutnala všem více než kdy jindy. Sám sem však večeři vynechal spíše záměrně, neboť mám neblahé zkušenosti při takových stavech vyčerpání a přehřátí, že by můj žaludek nemusel jídlo přijmout. Na podrobnosti ohledně večeře se tedy zeptejte ostatních. Ocenil bych ovšem obsluhu na chatě, která nám poměrně ochotně připravila večeři, ačkoliv jsme dorazili okolo 21:15 – tedy v době, kdy už většinou mají po práci. Také moc děkuji děvčatům z pokoje, která se chovala velmi tiše a ohleduplně, aby mě nerušila při usínání. (Měli jsme k dispozici dva čtyřlůžkové pokoje, ovšem poměr mužů a žen byl 5:3, a tak bylo za potřebí, aby některý z chlapců zavítal do „dívčího pokoje“). S hygienou přišli poněkud zkrátka všichni účastníci. Vlivem nedostatku srážek bylo na chatě málo vody, a tak nefungovaly sprchy. No jo – jsme v horách (chata Simonnyhütte měla zapsanou nadmořskou výšku 2203 m. n. m.), kde běžné věci nejsou tak jednoduché jako u nás v nížině. 😊 Rekord v nejvyšším místě přespání jsem si překonal o více než tisíc metrů. Nějakou dobu po usnutí mě probudila bouřka. Pršelo dost, ale samotná bouřka byla buď slabá anebo se přes nás přehnala pouze svým okrajem, protože pořádný hrom jsem zaznamenal jenom jeden. Ještě před příchodem deště sledoval Šimon z terasy fascinující podívanou potemnělé oblohy osvětlované vzdálenými blesky, zatímco Míla to zaspal a po ránu litoval. 😊

 

Den druhý

Druhý den ráno jsem se probudil relativně brzy a hned cítil, že léčba spánkem díky Bohu zabrala. Byl jsem poměrně svěží a vynechání večeře se obešlo bez následků. Postupně jsme se všichni vstávali a sešli se u snídaně v jídelně u zarezervovaného stolu. Snídaně byla tedy prvotřídní ve formě švédského stolu: šunka, tvrdý sýr, marmeláda, zákusek, čaj, káva – skoro všechno, co si ráčíte přát. Na mnohých alpských chatách z mého pozdějšího cestování takový výběr nebyl. A zrovna na této chatě, kterou zřejmě zásobuje vrtulník bych zpětně takový luxus nečekal. A k tomu výhledy z oken, jaké u snídaně moc často nemáte. Z legrace jsem u jídla nadhodil, že by muselo být docela fajn, dělat tady brigádu. Akční Viky se toho hned chytila a v rámci procvičení jazyka se šla do kuchyně zeptat na takovou možnost. Dozvěděla se, že pracovní síly scházejí a že je potřeba zaslat životopis. A tak není vyloučeno, že příští rok v létě budeme mít na chatě Simonnyhütte spojku. 😊

Po snídani jsem byl nachystán jako první, a tak jsem měl ještě trochu čas se před chatou kochat a fotit – užít si horská panoramata, na což večer už nebyla síla. O vyfocení mě požádala skupinka českých skialpinistů připravených vyrazit. Potom už vyrazila také naše skupina za cílem lákajícím především fyzické geografy – dostat se k čelu ledovcové morény. Vyrazili jsme tedy dále za chatu a stejnou cestou se plánovali vrátit, a tak jsme byli poměrně nalehko. Nejprve jsme mírně klesali do dolíku nad malým karovým jezírkem a pak už začal opět výstup. Šel jsem vzadu a ukazoval Jirkovi, že cesta úžlabinou před námi moc přívětivě nevypadá. Uklidňoval mě, že tamtudy asi nepůjdeme, takže jsme se o pět minut později přesně tou úžlabinou drápali vzhůru. Ale nic zase tak dramatického – běžný tatranský terén. Když jsem po překonaném stoupání dosáhl rovnější části, vidím u cesty na kameni ležet mobil. Vzhledem k tomu, že tudy před námi jen sotva někdo šel, bylo téměř jisté, že patří někomu z rychlejších kolegů. S Jirkou jsme mobil donesli dopředu. Majitelka se našla a tvářila se potěšeně. I já jsem byl rád, byť bychom při zpáteční cestě na ten mobil určitě natrefili.

V rovnějším terénu kousek za zmíněnou úžlabinou jsme si ještě stihli udělat společné foto a potom urychleně obrátili kurs zpět k chatě, ačkoliv moréna byla ještě daleko před námi. Z oblaků přeplouvajících od jihu špičky dachsteinského masívu začalo nejdříve poprchávat a posléze regulérně pršet. Cesta zpátky proběhla v kvaltu. Šimon mě předběhl s poznámkou, že ho děsně zdržuju, což od něho jako vedoucího nebylo moc kolegiální, ale na druhou stranu ho chápu. Byl totiž jen v tričku. Já jsem měl s sebou novou bundu, která se ukázala, že je zřejmě skutečně nepromokavá. Ani v ní nebyla přeháňka s čerstvým větrem příjemná, ale určitě lepší než pouze v tričku. Ve spěchu jsme se všichni šťastně vrátili na chatu, obsadili sedátka ve vstupní chodbě a čekali až déšť přejde. Pršelo ještě asi půl hodiny. Čas pod střechou jsme kromě sušení a lehkého občerstvení využili i k probrání první části Šimonova kvízu. U otázky, kdo přispěl k objevům jeskyní u Dachsteinu jsem ho podezříval, že správná odpověď mezi možnostmi chybí. Nakonec jsem vybral, že to byli zřejmě Bočkovi z Brna. Filip Hartwich z Prahy tam sice možná ještě nějaký objev udělá, ale v roce 1910 určitě nebyl na světě. 😊

Asi dvacet minut po dopršku jsme se rozloučili s chatou a zahájili sestup. Nevím, jestli je to vápencovou oblastí nebo něčím jiným, ale cesta byla v podstatě suchá. Serpentinami jsme opět sestoupali a potom zvlněným lehce klesajícím terénem asi za necelou hodinku dorazili na chatu Weisberghaus, kde byla polední přestávka, i když regulérní oběd si zde asi v rámci úspory financí nedal nikdo. Objednali jsme si pití a někdo také polévku – hovězí vývar s knedlíčky (německy Rindsuppe mit Leberknödel). Řada z nás také jedla z vlastních zásob, což tam zřejmě nikomu nevadí. Během posezení přišla dvě krásná překvapení (pro mě jako stvořená). Tím prvním byli pejskové – u chaty byli dva místní volně se mezi hosty pohybující krásní, velcí, huňatí bernští salašničtí. Čumák tohoto plemene má většinou takový „přísný vzhled“, ale byli velmi mírumilovní a nechali se pohladit. A když jsme jedli, to byli teprve kamarádi. 😊 Když jsem vytáhl kaiserku z Billy v Milovicích a počal jí konzumovat, jeden z nich mě pozoroval a loudícím pohledem ze mě celou dobu nespustil oči, což bylo až nepříjemné. Asi takovou tady v Rakousku nemají. 😊 Samozřejmě že malý kousek dostal, ale až ten poslední, protože kdybych mu dal dříve, chtěl by se ještě více kamarádit a sledoval by mě z větší blízkosti.

Jakmile si spokojeně pochutnáváme, spustila se za námi hudba. Skupinka hostů sem dorazila asi i s hudebními nástroji a v sestavě (tuším) dvě trubky, lesní roh a klarinet hráli zřejmě lidové skladby/písně ze zdejší oblasti. Jednu z nich jsem podle z not vyčteného názvu potom doma vyhledal na YouTube. Hráli tuhle parádu:  https://www.youtube.com/watch?v=C5y3Egu7Aco Táhlé pomalé majestátné melodie důstojně dotvářely kulisu hor. Obsluha chaty ovšem nezůstala pozadu. Mladé dámy přinesly nejprve harmoniku a poté i takovou menší harfu a přidaly se. To jsou věci! Tady si ten pobyt v horách umějí užít. Jen pejskové se tvářili překvapeně a trochu na muziku štěkali.

Bylo nám tu dobře, ale přišel čas zaplatit a pokračovat v programu. Ze dvou možných variant cesty dolů byla vybrána ta fyzicky méně náročná. Já jsem chtěl sestoupit až do Hallstattu pěší cestou, kterou jsem absolvoval před necelými jedenácti lety. Cesta to byla relativně pohodová bez technicky náročných úseků a kolem krásného vodopádu. Časově by to vyšlo nastejno nebo spíše ještě lépe, nicméně 1300 výškových metrů by byla pro naše kolena docela darda. To jsem nemohl popřít, a tak se vyrazilo dvouhodinovou trasou zvlněnou krajinou (jako včera) zpátky ke konečné stanici lanovky, jelikož zakoupené jízdenky platily pro jednu cestu nahoru a jednu cestu dolů, přičemž tato se mohla konat i jiný den. Cestu jsem si užíval o dost více než včera a určitě nejen já. Šel jsem jako obvykle vzadu – někdy úplně poslední a v závěru s tím byl trochu problém. Došel jsem na křižovatku, která nebyla označená a i s aplikací Mapy.cz ukazující mou polohu jsem měl v nepřehledném terénu problém určit, kudy kamarádi přede mnou šli. Trefil jsem to ale správně.

A tak následovala třífázová zpáteční cesta lanovkami dolů s obvyklým nadšením Viky při pohupování kabiny. Po přibližně 24 hodinách jsme se ocitli zpátky v nadmořské výšce okolo 600 metrů. To byl nezvyk. Šimon mezitím hledal náhradní řešení, protože původně plánovaný autobus do Hallstattu jsme nakonec nestíhali. Rychle však zaimprovizoval a upravený plán byl brzy na světě. Zhruba hodinku do odjezdu vlaku jsme využili k vycházce na břeh rozlehlého jezera a na chvíli se zde usadili. Někteří si smočili nohy, avšak naplno se do chladných vod odvážil pouze Šimon a hezky si zaplaval. Sezení u vody bylo celkem příjemné a když jsem se Márie zeptal, jak se cítí, prohlásila, že je to „pohodatoř“. (Inu doktorandka studující biofyziku, postcovidové syndromy a jiné nadpozemsky složité procesy už cpe laboratoř i do pohody 😊). A tak máme další výraz, který se snad nezapomene. Potom už jsme se vrátili k vlaku a podél jezera dojeli do Steeg- Gosau, a zde přestoupili na navazující autobus jedoucí až k místu našeho druhého ubytování. Autobus jel chvíli nazpět podél druhého břehu Hallštatského jezera, avšak na poslední křižovatce před tunely do Hallstatu odbočil vpravo do dramatického úzkého údolí a podél zalesněného koryta říčky zvolna stoupal. Po několika kilometrech se údolí rozšířilo a počala roztroušená zástavba velmi dlouhé obce Gosau. Mířili jsme na její horní konec, což byla asi dvanáctá zastávka. No a v pozadí nad koncem údolí se rýsovala scenérie s horskými věžemi, které se hned tak nevidí. Hallstatt s jezerem a majestátný Dachstein jsem si z roku 2011 pamatoval, ale že se na Dolomity nemusí jezdit až do Itálie, protože jejich obdobu najdeme jen pár kilometrů právě od Dachsteinu, to jsem tedy nevěděl.

Vystoupili jsme a po chvíli už na nás pokynem ruky mávala starší paní z recepce, abychom se přišli ubytovat. Měli jsme sepsat seznam všech účastníků výletu, ale po chvíli tuto naši činnost přerušila s tím, že už ten seznam má. Zde v penzionu nás totiž čekal Ilja – poslední devátý účastník výletu, který tedy o velkou část programu a zážitků přišel, ale o celý průběh přijít nechtěl. Zařídil vlastně všechno dobře, jen o tom nedokázal úplně srozumitelně se Šimonem komunikovat, takže jsme nevěděli, co vlastně vyrábí, když Šimon žádnou pomoc s organizací nepotřebuje. Všechno se však vysvětlilo. Už na nás čekal ubytovaný a rozdal nám klíče od zbývajících pokojů. Sám si vybral dvoulůžkový, takže u něj bylo volné místo a jelikož se nikdo z dalších pánů účastníků výletu netvářil, že by šel ze čtyřlůžkového pokoje někam jinam, vzal jsem to druhé místo. Docela dobře jsme si s Iljou povykládali.

Asi za hodinu jsme šli na večeři, a to s peněženkou či platební kartou, neboť nebyla v ceně ubytování. Ceny byly pro nás Čechy pochopitelně vysoké (hlavní jídla okolo 16 – 18 Euro), ale servis byl také na vysoké úrovni. Hned čtyři z nás si objednali Schnitzel a ten měl úctyhodné rozměry. Venku mezitím vydatně sprchlo, což nám ale pod střechou nikterak nevadilo. Spíše to byl ideální čas na přeháňku, když jsme zrovna nebyli na túře. Panovala dobrá nálada, ale všechny hlášky jsem už zapomněl. Jen si vzpomínám, že se většina účastníků nejen večer ale průběžně střídavě vyptávala Šimona, jaký bude další program, ačkoliv jsme to měli v materiálech poměrně jasně napsané. Chudák ty propozice ani nemusel psát. 😊 Zaplatili jsme a přesunuli se přes silnici zpět do pokojů. Teplá sprcha je zde v nižších nadmořských výškách pochopitelně samozřejmým standardem a byla velice příjemná. K ponocování nebyl důvod, brzy jsme zalehli.

 

Den třetí

Díky tomu jsem se ráno probudil poměrně brzy a stihl se sbalit ještě před snídaní. Ta na rozdíl od večeře už naštěstí v ceně byla. Výběr byl velice široký včetně bábovky nebo vajíčka, ale to tady dole v civilizaci zase tak nepřekvapilo. Viky si dala asi čtyři šálky kávy a působila potom během dne velmi naspeedovaně. 😊 Šimon si jako obvykle naložil na talíř pořádnou porci dobrot, až se ho Mária zeptala, jestli by na to nepotřeboval spíš barel. 😊 Po snídani zbývalo do odchodu na výlet ještě něco přes půl hodiny, čehož jsem využil k prozkoumání okolí. Nedošel jsem však daleko, neboť hned za zatáčkou nad naším ubytováním jsem objevil menší jezírko, nad kterým se po ránu držel lehký mlžný opar. A v pozadí panorama strmých horských pilířů. Scéna jako z pohádky. Fotil jsem a užíval. Brzy však nastal čas vrátit se do reality za ostatními. Odevzdali jsme klíče a přešli asi 50 kroků na autobusovou zastávku.

Oproti původním plánům nakonec Šimon rozhodl, že se první část trasy svezeme autobusem namísto štrádování pěšky. Sice se tím ochudily statistiky, ale šli bychom nějaké čtyři kilometry po silnici, takže byl autobus vhodným řešením. Ten pak s mírným zpožděním dorazil a dovezl nás až na západní okraj Předního Gosauského jezera, odkud se dále smělo pouze pěšky. Loudavým krokem jsme se pustili stezkou po břehu jezera a nemohli se vynadívat. Lepší cíl na závěrečný den snad ani Šimon vybrat nemohl. V jednom místě nad námi na téměř kolmé stěně slézali nějací nadšenci místní ferratu. Záhadné vývěry spodních proudů pomalu se přemísťující po jezeře nabrali jasnějšího smyslu ve chvíli, kdy jsme usoudili, že se jedná o potápěče. Jezero bylo evidentně hluboké, neboť jsme pod hladinou ani na chvíli nezahlédli jejich siluety.

Po delší době jezero skončilo. Tempo ostatních postupně vzrostlo, takže jsem se brzy propadl na poslední pozici – zkrátka všechno, jak má být. 😊 Prostřední jezírko bylo téměř vyschlé, a tak jsme se pustili do výživného stoupání k tomu hornímu. Cesta byla pěkná, ale příkrá. Míjeli jsme několik pasoucích se krav – naštěstí menšího vzrůstu, a hlavně zcela mírumilovných mravů. Konečně se profil stezky narovnal a po pár minutách už jsme obdivovali amfiteátr Zadního Gosauského jezera. Tvar má více kruhový, ale není o nic méně krásné než Přední Gosauské jezero. Než jsem obešel jezero dozadu k chatě a také k místu vhodnému pro vstup do vody při koupání, brázdila už Viky posílená ranní kávou statečnými tempy vodní hladinu. Postupně se k ní přidalo několik dalších účastníků. Mária, Jirka, Tom a samozřejmě Šimon – ti všichni si zaplavali. Já zůstal mezi těmi, kteří se spokojili s omočením nohou, ačkoliv voda mi nepřišla až zase tak studená, jak bych v horách čekal. Jinak jsme seděli na břehu, slunili se a užívali fenomenální horskou scenérii. Prostě pohodatoř. 😊

Po břehu pobíhal celkem veliký černý pes, který sice nepatřil do výčtu mých oblíbených plemen a do krásy bernských salašnických z minulého dne měl daleko, ale chování typicky psí měl. Neustále chtěl aportovat hozený klacek a trochu se nechal i pohladit. Mimo jiné se také samozřejmě po vystoupení z vody oklepal hned vedle Míly, ačkoliv mu Míla chvíli předtím horečně vysvětloval, že přesně to si v žádném případě nepřeje. Jenomže češtině asi milý pes nerozuměl. Jistě si dovedete představit nadšení Míly poté, co se hafan oklepal. 😊 Dokonce ho nazval „nervózním čoklem“. (Ale ale, Mílo… Takové neuctivé označení pejska?!? 😊 😊). Zajímavé však bylo, jak se větší část účastníků vystřídala při aportování. Ilja, Tom, já, Denisa a dokonce i Míla – všichni jsme mu párkrát klacek hodili.

Zpět jsem vyrazil trochu napřed (kvůli stínu i kvůli tomu, abych se ještě stihnul kochat). Zpátky podél jezera přes dráhu mury (kudy se zřejmě při letních bouřkách či jarním tání valí shora proudy vody) a dolů. Ostatní mě dohnali někdy v závěru klesání u skoro neexistujícího prostředního jezera. Tempo štrádování bylo poměrně svižné, neboť jak známo na autobus není vhodné přijít o minutu později. Cesta však probíhala bez problémů v družném hovoru o vaření nebo společenských hrách. Došli jsme zpět na okraj Předního jezera a za chvíli nastupovali. Upozornil jsem Šimona, že na stoeurovou bankovku se řidič bude asi tvářit překvapeně, na což ovšem Šimon kontroval tvrzením, že společná jízdenka pro nás všechny do Hallstattu stojí 72 Euro. Aha, tak to pak jo…

Jeli jsme zpátky klesajícím tempem dlouhým údolím kolem našeho ubytování až k jezeru a dvěma tunely dorazily do proslulého Hallstattu. Zde jsem si nejprve hbitě sehnal v přilehlém supermarketu nějaký džus, abych nezanedbal pitný režim a pak se vydal „do města“. Měli jsme na něj ani ne hodinu a po pravdě řečeno, více času mi zde nechybělo. Hlavní (a v podstatě jediná pěší třída malého městečka vmáčknutého ve strmém svahu na břehu jezera) byla obsypána mnoha obchůdky a stánky se suvenýry a procházely jí davy vzorně ustrojených a nazdobených lidí, z nichž mnozí by měli velký problém vystoupat pár stovek výškových metrů v okolních horách… Ne, jasně jsem cítil, že masový turistický ruch mi ani trochu nechybí. A tak jsem se jako jediný odpojil z hlavní třídy a zamířil paralelní cestou vzhůru mezi stavení ve svahu nad břehem. Cesta to byla úzká pouze pro pěší, nebyly na ní žádné atrakce, ale byl tam klid a omezené výhledy na jezero. Bylo až neuvěřitelné, že sem turistický ruch téměř nedoléhal, ačkoliv vzdálenost od dolní hlavní ulice většinou nebyla ani sto metrů.

Horní cestička se klesáním vrátila do centra a u kostela jsem podle domluvy potkal zbytek výpravy. Pár minut ještě zbývalo, a tak jsem stihl nakouknout i do interiéru kostela. Čas konce výletu a loučení nadešel. Ale bylo to loučení stylové. Zastávka vlaku se nachází na druhém břehu jezera a jediná rozumná cesta k ní byla lodí. Postavili jsme se do fronty. Všiml jsem si, že lidé před námi už mají v ruce lístky a upozornil na to Šimona, který je hbitě stihl v přilehlé pokladně pro nás koupit, aniž bychom museli frontu opouštět. Lidí se na palubě sešlo poměrně dost. Plavbu po hladině jezera obklopeného vysokými horami jsme si užívali – byla krásná. Pak už jen pár kroků na břehu a po deseti minutách nástup do vlaku na dlouhou zpáteční cestu do českých luhů a hájů. O dalších asi 20 minut později jsme se u Traunsee na stejném místě po přibližně 52 hodinách rozloučili s Alpami a vrátili se do méně kopcovitých typů krajin, které známe i z Česka. Chvíle v Alpách byly nezvyklé, jedinečné a krásné.

Zpáteční anabáze probíhala identicky jako cesta tam. Přestup v Attnang-Puchheim na pětadvacetiminutovou cestu rychlovlakem, ve kterém se nám podařilo najít volná místečka k sezení. Potom náhradní autobusová doprava z Linze do Rybníka, což byla trochu vyhlídková jízda, protože měl autobus ještě nějaké mezizastávky a nejel celou dobu po dálnici. A poté druhá fáze náhradní dopravy z Rybníka do Českých Budějovic, kam jsme dorazili zhruba se západem Slunce. Nějaká dáma sedící na sedadlech za mnou po cestě prohlásila, že nejkrásnější horou v Česku je Kleť, což bylo poněkud diskutabilní tvrzení. 😊 Naši meteorologové mezitím v družném hovoru probírali své vědecké publikace a s nimi spojené zážitky, přičemž Míla přitom opakovaně oslovoval svého kolegu větou: „Šimone, ty seš ale Šimon…“. Inu těžko výstižněji charakterizovat pan předsedu. 😊

Trasa České Budějovice – Praha už byla konečně jediným spojem bez přestupu. Delší společný čas jsme využili především k dokončení kvízu, který si pro nás Šimon připravil. Byl pěkný a někdy záludný. Přestože bylo na výběr ze čtyřech možností, u některé otázky netrefil správnou odpověď nikdo. Devět účastníků výletu se pochopitelně nevměstnalo do jediného vlakového kupé, a tak Šimon předčítal otázky dvakrát – pro každé kupé zvlášť. O bod či dva zvítězil Jirka a obdržel hodnotnou cenu v podobě časopisu Geografické rozhledy s Šimonovým a Mílovým článkem o loňském tornádu na Jižní Moravě.

Kolem 23. hodiny jsme dorazili na pražské hlavní nádraží a nastal čas se rozloučit. Výlet to byl vskutku jedinečný a nezapomenutelný. Šimonovi děkuji za skvělou organizaci i pohotové vymýšlení alternativních variant, když to bylo zapotřebí. Všem ostatním děkuji za účast a milou společnost. Je jasné, že výlet tohoto kalibru není možné uspořádat každý měsíc, ale jednou za rok je to určitě dobrá volba. Příští rok, dá-li Pán Bůh a budeme živí a zdraví, bych to osobně viděl na přechod kriváňské části Malé Fatry – ze Strečna do Terchové nebo obráceně. Jinak jste ovšem srdečně zváni na naše obvyklé jednodenní výlety. Už jsou naplánovány až do prosince, jak se můžete přesvědčit v sekci Nadcházející akce. Budu se těšit! 😊

 

David Kadleček, Jiří Možný