Ohlédnutí za nedávným květnovým výletem do Hruboskalských skalních měst v Českém ráji !

(vzdálenost 19,4 km / 740 výškových metrů)

V pořadí už 66. výlet v historii Turistického klubu si pro nás připravil jediný dosud aktivní ze zakládajících členů – Otomar a jeho manželka Pavlína. Jako cíl vybrali atraktivní oblast Hruboskalska, která se zdvihá kousek nad Turnovem. Ota se divil, že tato lokalita unikla pozornosti všech dřívějších organizátorů výletů, díky čemuž mohl za výlet sklízet zasloužené ovace právě on.

Z řady vyhlídek během trasy jsme viděli věž na vrcholu nedalekého Kozákova, jenž byl cílem 45. výletu, který se tehdy moc nepovedl. Nebyla to ovšem chyba organizátora, nýbrž špatného počasí, kdy mlha ve skalách zastřela všechny vyhlídky a pohyb ve vlhkém a namrzlém terénu byl místy i nebezpečný, a také zavřené restaurace na vrcholu, která měla mít otevřeno. Tentokrát nám však Pán Bůh chtěl zřejmě útrapy tehdejšího výletu vynahradit – počasí bylo ideální. Ani horko, ani zima a po nočních bouřkách krásně vlahý vzduch.

Původně plánovanou cestu na místo startu ovšem provázely drobné komplikace. Ukázal se geografický rozdíl mezi smýšlením a životním stylem obyvatel různých částí republiky. Zatímco lidé „z venkova“ žijí spořádaně a vstávají ráno, jak se patří, rozmazlení občané pražské metropolitní oblasti si počali stěžovat, že odjezd vlaku v sobotu 7:11 je pro ně příliš časný a že by se nestihli vyspat. (Řada z nich totiž zbytečně protahuje páteční večer všelijakým jucháním…). Nastala tedy napínavá a zašifrovaná hra o tom, kdo jak pojede, kde a jestli vůbec se sejdeme. Začala to Lucka, která navrhovala pozdější odjezd. (A nakonec nedorazila vůbec. Černý puntík…) Hbitě jsem se toho chytil a navrhl odjezd autobusem z Černého Mostu o necelou hodinu později. Nejen proto, že to tam mám blíže, ale také proto, že cesta autobusem je asi o ¾ hodiny kratší, což jeden ocení, není-li zcela vysazen na vlaky. A jelikož se ukázalo, že pan předseda pojede po pátečním lovení nebeských úkazů způsobených silnou konvekcí později a zcela individuálně, sraz byl po domluvě s Otou přesunut na Černý Most. Mám tam za úkol dohlédnout na účastníky, což se moc nepovedlo. Ve frontě na autobus potkávám pouze Máriu a Martina již dobře znalé poměrů. Se dvěma novými účastníky se seznamujeme teprve po výstupu v Turnově. Dlužno ovšem dodat, že přišli na poslední chvíli, takže když dorazili na nástupiště, už jsem nejspíše seděl v autobuse. A tak jediný, kdo řádně dorazil původně plánovaným spojem, byl Ondra, který se vždycky zjeví na výletě, nikdo neví odkud. 😊

Na autobusovém nádraží jsme se tedy šťastně setkali v počtu osmi a po bleskovém seznámení vyrazili. Já jsem hned po patnácti krocích prokázal svou nedostatečnou přípravu, když jsem prohlásil, že se do Prachovských skal těším, načež mě kamarádi upozornili, že tam vůbec nejdeme a že se chystám asi na úplně jiný výlet… Zprvu jsme šli po rušné ulicí (takové ovšem naleznete v téměř každém městě). Brzy jsme však opustili hlavní silnici a dole u sportovišť proběhlo seznamovací kolečko. Kromě tradičních náležitostí bylo zapotřebí zodpovědět také otázku, jaký vztah má kdo k organizátorovi výletu. Pozoruhodné bylo, jak velký rozsah tato kvalitativní veličina měla – od jeho manželky, což je vztah zřejmě nejužší možný až po Honzu a Ondru, kteří s Otou neměli společného vůbec nic. Parní vlak, který měl jet tou dobou kolem, jak si všímaví hbitě přečetli na plakátu, jsme žel neviděli, ale přechod po ocelovém mostě přes Jizeru byl pěkný. Poté už začalo první výživné stoupání k vyhlídce s názvem Hlavatice (výživné bylo pro mě z Polabí). Kamarádi z Jablonce by to nejspíše označili za zcela normální terén. Vyhlídky, kterých byla během výletu celá řada, byly vlastně všechny docela podobné a krásné. Pohledy převážně severním směrem se neotvíraly do velkých dálek, neboť pohraniční oblast přehrazují vyšší kopce než Hruboskalský hřbet. Snad z každé byl vidět Kozákov a Černá Studnice. K tomu občas Ralsko, občas lehce vykukující malá část Krkonoš a výjimečně Trosky. A dole pod námi nepočetné, ale majestátné pískovcové věže skalního města, z nichž jsem si zapamatoval názvy Kapelník a Sfinga.

Pár kroků za vyhlídkou přišlo na řadu první kolo kvízu. I vzhledem k tomu, že Šimon byl teprve na cestě a odpovídat nemohl, byla soutěž více otevřená. Dobrými tipy nečekaně bodovala Mária – asi poprvé v kariéře. Já jsem se rozpačitě drbal na hlavě a nemohl se ubránit pocitu, že jako vystudovaný geograf a pracovník Mapy.cz znát o Českém ráji pouze Mládkovo „dudlaj, dudlaj, dá…“ je pěkná ostuda. Ale já se polepším. 😊

Následovala Kalvárie, kde kromě tří křížů (připomínající událost, kdy Ježíš Kristus sám spravedlivý a bez hříchu umíral za nás nespravedlivé a hříšné) byla také omezená vyhlídka. Když jsme se vrátili na cestu na rozcestí U Konic, setkali jsme se s Romanem, který doplnil náš počet na devět. Celý zděšený vykládal, jak byl předtím dlouho do noci na matfyzácké párty, kde prý účastníci integrovali. Možné je všechno… Ale žádný strach Romane. Příště běž dříve spát a pojď s námi na výlet. Tady vše běží normálně a srozumitelně. Pravda, odborná meteorologická pojednání se tu a tam vyskytnou, ale brzy se hovor stočí na nepřekonatelný ČD minibar, což je téma sice jednostranné a nudné, ale pro normální smrtelníky alespoň pochopitelné. 😊

Potom jsme krátce po sobě procházeli dvěma údolími mimo značené turistické trasy, čímž ubývalo turistů po cestě, ale nikoli malebnosti krajiny. Majestátné pískovcové skály spolu se svěží jarní zelení opravdu téměř tvořily kulisy ráje. Na konci Deštivého údolí bylo mezi menšími skálami jakési „náměstí“ natolik pěkné, že jsme si zde udělali velkou přestávku. Horečné občerstvování zde doplnila řada hlášek, které si dovolím ocitovat.

Roman: „Marienka, ako to, že už minutu nepočujem tvoj žiarivý smiech?“

Mária: „Žujem“ (Neboli koušu a mám plnou pusu. Brzy bylo všechno zase v pořádku… 😊)

Katka hodnotí nabízené bonbóny: „Moc mi nechutnají.“

Roman: „Boli za sedem korun.“

Katka se nemůže rozhodnout, které její selfie je nejlepší a tak volá na pomoc rozhodčího: „Která fotka je lepší? Tahle nebo tahle?“

Mária: „A aký je parameter?“

Krátká debata o právě probíhajícím mistrovství světa v hokeji. Katka: „To je ostuda, že jste byli na olympiádě tak dobří a teď se vám nedaří.“

Roman: „A ako vy ste to hráli s tým Rakúskom…?“

Z údolí vzhůru nám Ota slibuje náročný terén, který prověří naši obuv, ale nic tak hrozného to nebylo. Třeba neznačená zkratka v podobě sešupu k Janovickému potoku při výletu na Konopiště byla určitě horší. Zpátky na značené stezce nejprve jdeme podél útvarů s nevelkou skalní bránou, kterou si na rozdíl od většiny ostatních musím prolézt, protože takových zase tak moc není, a na sousední vyhlídce potkáváme konečně i Šimona. No potkáváme…, spíše jsme ho skoro minuli, neboť seděl na skále trochu stranou, a tak si ho většina nevšimla. Čekal tu na nás přes půl hodiny, protože tempo bylo opravdu vlažné. Vlastně se ve větší části výletu střídala pomalá chůze s přestávkami. Jenže když je tu na malém prostoru poskládáno tolik krás, tak je přece nemůžeme profrčet. 😊

Následuje úhledné arboretum s řadou vzácných dřevin. Kmen jedné douglasky upoutal moji pozornost, ale že je jich tu hodně a jsou nejčastěji zastoupeným druhem jsem si nevšiml, a v kvízu to nevěděl. Pak přichází čas na moderní způsoby. K již zavedeným „ujetým“ zvykům v podobě honění turisticky značených tras, nahlas puštěné navigace, zdržování lovením kešek, neustálému sledování konvekce…, které již tradičně doprovázejí všechny naše výlety, zavádí Katka novou in aktivitu. Tvoří live story na Instagram. Já bych řekl, že by to do večera počkalo, ale asi nepočkalo. To víte, já tomu nerozumím. 😊 Teď jen který song k těm úžasným fotkám přidat. Vyhrál ten Mládkův, podle kterého jsme se řídili a na špičaté skály nelezli.

Průběžně probíhají další kola kvízu, přičemž za správnou odpověď pořadatelé udělují zcela unikátní odměnu. Jakési perníčky přesně ve tvaru siluety zříceniny hradu Trosky – symbolu Českého ráje. Kulinářské schopnosti Pavlíny jsou známé, ale jakým způsobem si na to vytvořili formu se budete muset zeptat jich samotných. Uzoučkou roklinou s příznačným názvem Myší díra přicházíme na prostranství před zámkem Hrubá skála. Zde je pauza na pozdní oběd.

Přivítají nás jevy masové turistiky, které moc příjemné nejsou. Parkoviště přeplněné auty, lidé s cigaretami a podobné úkazy naznačují, že sem dá pohodlně dovézt motorovými vozidly bez nutnosti fyzické námahy, čemuž odpovídá i skladba lidí a jejich chování. Většina z nás si objednává rychlé občerstvení typu zelňačky, langoše nebo klobásy. Ceny jsou vyšší, ale jídlo dobré. Z vedle stojícího stánku zarovnaného všemi představitelnými, a ještě mnoha dalšími suvenýry někdo neustále volá na Šimona (evidentně to byl nějaký jiný Šimon). Dva účastníci si pořídili suvenýr zvaný Překvapení asi za 20 korun, ale moc je nepotěšil… Ani nevím, jestli si Katka tu vytouženou zmrzlinu nakonec dala nebo ne…

Poseděli jsme hezky dlouho a pak konečně rychlejší tempem vyrazili na nedaleké vyhlídky Zámeckou a Mariinu. Do další kola kvízu se nenápadně vměšují i ostatní návštěvníci vyhlídky, kteří nejdou s Turistickým klubem, a rádoby správnou hodnotu (21 km) vzdušné vzdálenosti mezi dvěma kopci na obzoru ihned označí za blbost. Mně se to při pohledu do terénu také nějak nezdá. Mapy.cz určitě nejsou nástrojem dokonalým a zcela bezchybným, avšak zrovna vzdušnou vzdálenost mezi dvěma místy v Česku zvládají perfektně. Jen se musí měření provést správně…, pane pořadatel… 😊 Druhé měření už se povedlo mnohem lépe a Honza, který trefil 8,5 km je po zásluze odměněn perníčkovými Troskami.

Tempo se teď opravdu zrychlilo. To poznáte velmi snadno podle toho, že mi skupina najednou zmizí za nejbližší zatáčkou, aniž bych si byl vědom, že nějak zpomaluji. Jdeme příjemným lesem kolem několika pramenů kousek nad lázněmi Sedmihorky. V soutěžní otázce, kolem kterého pramene jsme neprocházeli mi ze šesti možností zbyly dvě. Tipnul jsem jednu a byla to samozřejmě ta druhá, protože pramen, který jsem tipoval byl někde cestou maskovaně ukrytý. ☹

Téměř na závěr výletu si pro nás Pavlína s Otou přichystali lahůdku v podobě vrchařské prémie první kategorie při stoupání na Janovu vyhlídku. Výživný výstup nám výrazně usnadní Katka, která hnána vidinou překonání dosavadního rekordu 30 000 kroků za den prohlásí, že sil má dost a vezme to nahoru sprintem… Neběžím, ale i mě takový impuls znatelně zrychlil. Brzy jsme tedy nahoře a kocháme se posledním impozantním panoramatem.

Hned vzápětí mi hlavní peloton opět uteče, ale doháním aspoň dvojici ze Slovenska a kráčím s nimi. Hovoří o tom, že je potřeba všude jezdit Cůůůůgem (z německého Zug = vlak), což vyslovují s patřičnou důraznou intonací a velmi sa tomu rehocú. 😊 U hradu Valdštejn, již zavřeného, na nás ostatní počkají a pokračujeme společně už po vlastních stopách k úvodní vyhlídce Hlavatice a potom zpátky dolů do Turnova. Společně však nepokračujeme příliš dlouho, protože se stalo to, co asi každý znalý účastník tušil – opět se vytvořila odbojová skupina. Toho bohdá nebude, aby Šimon jinak než spojem Českých drah s minibarem se z výletu bral! A že ten spoj jede o hodinu později než aktuálně časově nejvhodnější, pro něj nehraje žádnou roli, na rozdíl od řady ostatních. Pro svůj úmysl zlákal Máriu a Romana. Já uvažuji, ale nakonec dám přednost dřívějšímu návratu, abych doma stihnul ještě alespoň některé důležité zbytečnosti.

U stánku se zmrzlinou se tedy rozloučíme a v užším kroužku plynulou chůzí pokračujeme až do Turnova na nádraží. Zarostlý pán s taškami (zřejmě místní bezdomovec) sedí na stejné lavičce, ve stejné pozici jako když jsme před nějakými osmi hodinami vyráželi. Nakonec jedeme autobusem zpátky na Černý Most, ale cesta je překvapivě o deset korun dražší. Po cestě se Katka (jdoucí prvně) zvědavě vyptává na zážitky z dřívějších výletů klubu, a tak hojně vzpomínáme. Snad jsme jí s Martinem namotivovali, že se ještě někde objeví.

Manželům Pavlíně a Otovi moc děkujeme za krásný výlet do atraktivní oblasti a promyšlený kvíz se speciální odměnou. Ostatním děkuji za účast a budoucím pořadatelům výletu vřele doporučuji, aby bez rozpaků tuto oblast znovu zvolili třeba i s opakováním části trasy. Nuž a Eva s Matějem, kteří si místo krásného výletu do Českého ráje drze odletěli do Peru, by nám jako omluvenku za absenci mohli nachystat nějaké pěkné promítání o tropickém a vysokohorském pásmu.

David Kadleček

Fotodokumentace výletu na Rajčeti: Šimon Kolář

Na našich webových stránkách můžete nalézt informace o uplynulých akcích (včetně fotografií) a také o akcích plánovaných. Náš klub má také vlastní facebookovou skupinu. Pokud není uvedeno jinak, jsou všechny naše akce volně přístupné pro studenty a zaměstnance PřF UK.