(vzdálenost 20,1 km / 165 výškových metrů)

Je sobota 23. 4 v 5:00 ráno a já nemohu dospat těše se jako malé dítě o Vánocích na vánoční dárky na (ne)tradiční sobotní výlet Turistického klubu. Jsou totiž na programu dne Chýnovské jeskyně a návštěva Sezimova Ústí s Táborem, což mě jako nadšeného fyzického geografa a milovníka Baťovské architektury nenechává dospat.

Sraz máme v 7:00 před pokladnami ČD na pražském hlavním nádraží. Shlukují se zde dva hloučky studentů a jelikož jedu na společný druhý výlet v pořadí s Turistickým klubem PřF UK, jdu trochu neznámou šlépějí. Nakonec nacházím v menším hloučku blíže místu určenému ke koupi lístků Šimona Koláře a seznamuji se s ostatními. Ve veselé náladě poté pokračujeme k rychlíku směřujícímu z velkoměstského shonu na jih do oblasti poklidné přírody.

V kupé vládne veselá a příjemná atmosféra. Po dokoupení zásob ve vlakovém minibaru jsme nuceni v Olbramovicích opustit vlak a kvůli výluce cestovat náhradními autobusy. Nakonec ještě přestupujeme v Táboře a Regionovou se batolíme do Chýnova. Po menším doplněním zásob celý tým dle svého tempa štráduje směrem k jeskyním přes louky, které začínají kvést, a lesy, které zeleným nádechem příjemně stíní jarní ostré sluneční paprsky.

U jeskyní se máme potkat s dalšími členy naší výpravy – Kristýnou a Petrem Kolaříkovými. Před turistickým centrem vévodí svačící nálada. Někteří jdou prozkoumat zákoutí místního krámku se suvenýry a turistickými průvodci. A je to tu! Půl jedenáctá odbyla a my se vydáváme tmou do neznáma.

Vidíme obrazce, které do jeskyně vymlela voda. Nestačíme se divit, když nás postraší čertík.  Nebojte se 😀 Je jen z kamene. A i místní drak není živý, nýbrž slouží jako kamenná atrakce pro nejmenší jeskyňology (pozn. red: speleology). Sestupujeme dále a obdivujeme průzračná Purkyňova jezírka. Paní nám povídá, že tato voda je pitná a slouží jako zdroj vody pro místní obce. Se Šimonem se postupně opožďujeme za zbytkem skupiny. Sice netopýry na konci prohlídky obdivujeme jen na nádherných snímcích, nadšeně ale koukáme a fotíme strop a stěny modelované vodou, v rámci kterých se střídá mramor s páskami amfibolitu. Naše nadšení musíme však korigovat, zbytek skupiny je již z jeskyně venku a my stále fotíme.

Nezavřeli nás tam! Jdeme tedy po svačinové pauze dál. Kristýna s Petrem se oddělují, aby se k nám později mohli znovu přidat. Okolo potoka pokračujeme údolím, které lemují rozkvetlé pryskyřníky, až do Chýnova, kde nadšenci do památek vytahují znovu své fotografické stroje a fotí.

Pokračujeme dále přes louky, pole i cesty, ba i přes rozestavěný obchvat. Na své si přijdou i nadšenci do aviatiky. Můžeme totiž pozorovat bezprostředně aerovleky z místního letiště. Cestu zpestřují ojedinělé kešky a jejich hledání. S dobrou náladou postupně míříme nejprve na Kozí hrádek, který bohužel byl zavřený a tak jsme se museli spokojit pouze se společnou fotkou před zavřenou hradní bránou. Naše kroky dále směřují do Sezimova Ústí, jednoho z malých českých Zlínů. Ano, města s architekturou, budovanou na sklonku 30. let Janem Antonínem Baťou.

V Sezimově Ústí se naše skupinka rozdělí na dvě části – větší skupinka pokračuje do Tábora autobusem, menší skupinka jde trasu podél Lužnice přes 6 km pěšky až do centra Tábora. Po vystoupení autobusu v Táboře nás další kroky zavádějí k hledání kvalitního, avšak turisticky friendly restauračního zařízení. Mezitím obdivujeme veterány i překrásná závodní auta na táborském náměstí. Nakonec vše zachraňuje restaurace s krásným výhledem na řeku Lužnici. A nejen to, se Šimonem obdivujeme kromě projíždějících vlaků po trati do Bechyně i nádherné levé parhelium (pozn. red: halový jev vzniklý dvojitým lomem slunečních paprsků na vysoké oblačnosti druhu cirrostratus tvořené ledovými krystalky). Výlet s meteorologickou třešničkou na dortu končí a po stejné koleji se vracíme vlakem a náhradním autobusem zpět do rušné Prahy.

Miloslav Staněk