Třetí březnová sobota roku 2022, která už od rána svým počasím lákala k nějakému turistickému výšlapu, se stala dějištěm další akce Turistického klubu PřF UK. Sraz byl původně naplánován na 8:15 u pokladen pražského hlavního nádraží, poté bylo sice místo změněno na prostor o patro výše, což ovšem nijak nevadilo, protože organizátor David Kadleček na sebe máváním upozorňoval všechny příchozí, o nichž měl pocit, že by mohli mít co dočinění s naším výletem. Nakonec jsme se sešli v poměrně skromném počtu pěti osob, kromě organizátora Davida dorazili ještě Samo, Ondra, Lucka, která s klubem vyrazila vůbec poprvé, a já. Nakonec jsme místo původně plánovaného odjezdu rychlíkem v 8:30 vyrazili už v 8:24 spěšným vlakem, aby se na Zahradním Městě mohl připojit stálý účastník téměř všech výletů Šimon.

Po vystoupení z vlaku v Benešově u Prahy jsme se vydali k zámku Konopiště. Po nedlouhé cestě jsme dorazili do zámeckého parku, kde nás čekala první série otázek tradičního kvízu. Organizátor David tentokrát pojal kvíz poměrně svérázně. Místo otázek týkajících se místní geografie, geologie, historie, fauny a flory pro nás připravil soutěžní klání, v němž byly ústředním tématem příhody z výletů minulých. Tím samozřejmě značně zvýhodnil ty účastníky, kteří s klubem chodí pravidelně, což zároveň ostatním mohlo sloužit jako dobrá motivace to do budoucna napravit. Co se dá dělat, vzhledem k mé nevelké účasti na předchozích výletech jsem v souladu s očekáváním nebyl příliš úspěšný, zato jsem se dozvěděl, co dobrého měli tenkrát k jídlu na Ještědu, na jakém výletě bylo hezké koupání nebo který organizátor si jako odměnu za správnou odpověď v soutěži připravil Hořické trubičky.

Ačkoliv jsme v čase naší první zastávky stáli již na dohled od konopišťského zámku, nevedly naše další kroky přímo, ale oklikou přes celý zámecký park. Poté, co jsme prošli parkem k rybníčku, udělali zde pár fotek a pozdravili všudypřítomné vodní ptactvo, jsme se k zámku přeci jen dostali. Zámek byl tou dobou samozřejmě stále zavřený, neboť po zimní přestávce se znovu otvírá až počátkem dubna, takže našimi jedinými společníky byli hosté zrovna probíhající svatby a osamělý medvěd obývající zámecký příkop.

Po konopišťské anabázi, kdy jsme sice nachodili slušnou řádku kilometrů, ovšem od výchozího bodu jsme se pořád příliš nevzdálili, jsme se vydali po druhém břehu Konopišťského rybníka směrem k vesničce Chvojen s malebným kostelíkem na návrší. Zde část naší výpravy posvačila a někteří se mezitím pokusili najít údajné zbytky středověkého hradiště, které už dnes sotva kdo pozná. Dalším pozoruhodným místem, kam měl náš výlet směřovat, byl hrádek Kožlí, k němuž od chvojenského kostelíka vede mírnou oklikou turistická značka. Členové výpravy ovšem tuto variantu většinově odmítli a rozhodli, že se místo turistické cesty vydáme po neznačených lesních pěšinách zakreslených v online mapách vytvořených firmou Seznam.cz a ani nahusto zakreslené vrstevnice nás při tom neodradily. Prudký sestup do údolí jsme naštěstí všichni přežili, dokonce i s původním počtem končetin, a mohli jsme tedy pokračovat již po turistické stezce kolem hezky opraveného mlýna až ke zmíněnému hrádku. Hrádek Kožlí je nevelká zřícenina, kterou určitě už stavěli s tím, že až jednou bude opuštěná, dobře poslouží trampům, čundrákům i jiným zálesákům. My jsme ovšem měli v plánu pokračovat dále, takže jsme pro tentokrát na táborákovou romantiku museli zapomenout.

Dále jsme pokračovali po červené turistické značce, která se v těchto místech nejprve vine podél potoka a vzápětí vystoupá pod vrcholek Chlum, který obkrouží ze severu a dovede nás do Přibyšic. Cestou nás zaujala velká hustota dřevěných altánků v okolí. Že by tu měli nějakého mecenáše, který se rozhodl stavět v lese altánky? Má to snad nějakou souvislost s loveckou činností arcivévody Ferdinanda, nejznámějšího majitele konopišťského zámku? Nebo si je postavili až dnešní obyvatelé okolních vesnic, aby si v nich mohli posedět? Existence tolika lesních altánků na jednom místě asi zůstane záhadou, v každém případě to vůbec není špatný nápad, v jednom z nich dokonce zrovna nějaká rodinka něco oslavovala, zřejmě narozeniny některého z dětí.

Vesnička Přibyšice nás přivítala mírným zápachem nejasného původu. Účastníci výpravy se nedokázali shodnout na tom, zda jeho původcem byl čerstvý hnůj vyvezený na pole nebo přilehlá skládka komunálního odpadu. Od Přibyšic cesta pokračovala po silnici, což jsme všichni nesli dost nelibě, ovšem jiná alternativa ani nebyla. U Neštětic jsme překřížili trasu známého pochodu Praha – Prčice a vzápětí jsme vystoupali na Neštětickou horu s rozhlednou. Železobetonová stavba z roku 1927 by sice již zasluhovala nějakou tu rekonstrukci, ovšem ani její stav nás neodradil od toho, abychom vyšplhali na vyhlídkový ochoz a rozhlédli se do okolí. Na sever od nás se rozkládala malebná krajina Posázaví a v dálce se ve slunci leskla panelová zástavba pražského sídliště Jihozápadní Město.

Po sestoupání z Neštětické hory jsme se již odebrali přes vesničky Chvojínek a Dubovka až do cíle naší trasy, do Neveklova. Jelikož do odjezdu autobusu směr Benešov zbývalo ještě dost času a také proto, že nám po celodenním putování trochu vyhládlo, navštívili jsme ještě příjemnou restauraci Heřmanka na náměstí a poté jsme to již na autobus měli tak akorát. Na závěr ještě došlo k zajímavé situaci, kdy se členové výpravy nedokázali shodnout na tom, z jaké strany ulice že to vlastně pojede. Oba tábory pronášely přesvědčivé argumenty, proč by to měla být ta strana, na které právě stojí, až spor vyřešil právě přijíždějící autobus, který se náhle zjevil ze směru, odkud ho snad nikdo nečekal. Před námi ještě nastoupila početná skupina dětí, přesto na nás ještě zbylo pár volných sedadel a mohli jsme pohodlně vyrazit do Benešova a odtud následně rychlíkem až do Prahy.

Myslím si, že i přes stále trochu chladnější březnové počasí, nekonečnou anabázi v konopišťském parku a podivné otázky v kvízu, se výlet velmi podařil a všichni zúčastnění si jej náležitě užili. Zvláštní poděkování samozřejmě patří organizátorovi Davidovi. Určitě se těšíme na to, co na nás příště zase přichystá.

Jan Hynek