(Vzdálenost 19,2 km / 630 m)
V sobotu 8. ledna 2022 v 6:30 jsme se i přes nutnost zakrytí úst a nosu respirátorem úspěšně poznali a sešli v hale Hlavního nádraží v Praze. Směrem k 5. nástupišti, odkud vyjížděl „náš“ rychlík R 696 Labe, nás vyrazilo 11. Dvanáctý člen výpravy se k nám přidal v Kralupech nad Vltavou, a tak jsme byli kompletní. Vlakem Českých drah jsme se dopravili až do Lovosic, kde jsme necelých 30 minut čekali na další spoj, konkrétně vlak Švestkové dráhy ve směru Most, z něhož naše skupina vystoupila v obci Třebívlice, kde se měl náš pěší pochod začínat.
Předseda a vedoucí výletu v jedné osobě na nic nečekal a ihned po výstupu nás oblažil několika otázkami ze slibovaného kvízu stejně jako sladkými motivačními odměnami v podobě kakaových sušenek, po jejichž konzumaci byl nejeden člen výpravy pln chutě a dobré nálady. Po krátké poradě jsme se vydali na nedalekou náves, kde se měly dle map nacházet potraviny, aby někteří mohli zakoupit svačinky na nadcházející cestu. Místo klasické pobočky družstevních potravin byly potřeby a chutě souputníků ukojeny u místního vietnamského obchodníka, ostatní si čekání před obchodem krátili koulováním. Konzistence sněhu totiž přímo vybízela k podobným radovánkám (jak je ostatně dobře patrné z dokumentačních fotografií).
Obec Třebívlice jsme opustili po modré turistické značce podél potoka s krásným jménem Žejdlík. Překročili jsme dosti frekventovanou silnici I. třídy a vydali se pod vrchol Kuzov, který se již rýsoval před námi. Tempo bylo svižné, jak se na začátek výletu sluší, avšak byli jsme nuceni zpomalit, když jsme se, hledaje správnou stezku, prodírali houštinami s hojností trnkových a šípkových keřů Přírodní památkou Kuzov k již zmiňovanému skalnatému vrcholu s nadmořskou výškou 415 m n. m. Strmý kopec jsme všichni úspěšně zdolali, na vrcholu se posilnili teplými nápoji, obloženými chleby a pokochali se dnes již bohužel posledním výhledem (což jsme tušili, neboť už nám severozápadní stranu halila oblačnost nesoucí předpovídané sněžení). I tak jsme v dáli mohli pozorovat vrcholy jako Oblík (509 m n. m.), výrazný Srdov a Brník (482, resp. 471 m n. m.) a na jihovýchodní straně Hazmburk se zříceninou stejnojmenného hradu (418 m n. m.). Jistě by stálo za to se sem podívat znovu časně zjara, kdy se skalnatý vrchol Kuzova rozsvítí žlutými kvítky tařice skalní.
Stejně strmou stezkou jsme sklouzli z Kuzova hned poté, co jsme ještě na vrcholu narovnali větrem položený dřevený kříž a šlapali jsme opět dále. Nad vesničkou Dřemčice, kterou jsme vhodně obešli, jsme našli mezi sady udržovanou vyhlídku s posezením na místě, kde dříve (až do poloviny 20. století) stával kostelík. Po něm dnes již nebylo památky, avšak výhled (kdyby nám počasí více přálo) by byl dozajista pěkný. Dále jsme se napojili na modře značenou Husitskou stezku Zemí hradů, kterýžto název opravdu odpovídá, neboť jak jsme se dověděli z odpovědí kvízu, hradů je v okolí Třebenicka 14 a v celém Středohoří dokonce 22! Modrá nás cestou na hrad Oltářík vedla kolem Přírodní zajímavosti – orchidejových luk pod Solanskou horou, kde podle tabule můžeme najít luční orchideje jako pětiprstku hustokvětou a vemeník dvoulistý, jejichž cibule zatím tiše odpočívají pod rychle přibývající sněhovou pokrývkou, neboť sněží opravdu vydatně. Když se naše cesta noří do lesního porostu, všímáme si oznámení připevněného na jednom z prvních stromů. Hlásá, že právě dnes, 8. ledna se ve zdejší lokalitě bude lovit černá zvěř, a tudíž je nám doporučeno dále nepokračovat. Jako správní rebelové však spoléháme na bystré oči a přesné mušky myslivců, kteří si nás jistě s prasaty nespletou a nebojácně pokračujeme dále. V našem rozhodnutí nás utvrdily několikeré skupinky turistů i s dětmi, kteří se nebojí lokalitu navštívit. Jako hlemýždí ulita se modrá stezka obtáčí kolem 566 metrů vysokého vrchu Hrádek, na němž se nachází zřícenina s religiózním názvem Oltářík. Než se vydáváme do strmějšího kopce, pod turistickým přístřeškem se posilňujeme svačinami a další várkou kvízu, při níž všichni i přes množství sladkých odměn značně prochladneme, a tak se vzhůru vydáváme svižně. Vrchol Oltáříku nás výhledy při dohlednosti sotva 50 metrů příliš neoblažil, načež se svižně vracíme po již slušně uklouzané zasněžené stezce dolů na rozcestí Husitské a Zlaté stezky Zemí hradů a pokračujeme po červené, resp. té Zlaté.
Velmi svižně se přesouváme po asfaltové cestě vesničkou Děkovka, z níž odbočujeme podél oplocené obory rozkládající se kolem vrchu Plešivec, z kopečka dolů malebnou vískou Chrastná, ve které děvčata neodolala a rozezněla zvon v nově opravené zvoničce. Procházíme centrem obce Vlastislav, v níž nás zaujala pošto-hospoda (ráno pošta, večer hospoda) hned vedle obecního úřadu, teď po poledni (navíc o víkendu) však nefunguje ani jedno. Pozastavujeme se pod zříceninou hradu Skalka, s nímž sousedí mladší zámek Skalka, brány se však zdály zavřené a vytrvalé sněžení naši skupinku opět povzbudilo k posunu přes obec Sutom s barokní sakrální dominantou – kostelem sv, Petra a Pavla. Vesnička se celá rozkládá na strmém svahu, a my museli jak jinak opět vzhůru, až nad 400 m n. m., kde se naše skupinka rozdělila poprvé ze zdravotních důvodů, takže dvoučlenný předvoj vyrazil směrem po žluté na Boreč, desetičlenný „závoj“ pokračoval podle plánu zacházkou na vrch Košťál (481 m n. m.). A co by to bylo za kopec, kdyby jeho vrchol opět nezdobila starobylá zřícenina – Košťálov.
Po zkušenosti s kluzkým vrcholem Oltáříku jsme stoupali pomaleji a obezřetně, využívaje okolních stromů, co by záchytných pevných bodů na jinak nespolehlivé stezce. I Košťálov byl dobit a více méně se ctí zdolán, za odměnu byl vedoucí výletu za hlasitého smíchu širšího osazenstva zkoulován z pomyslných hradeb bezpočtem sněhových projektilů. Směle jsme se vydali z Košťálu dolů. 9 z 10 zbývajících členů skupiny se skutálelo bez úhony, 10. a také nejdůležitější člen, tedy vedoucí výpravy, se však z Košťálu dostal až s pomocí dvou dalších statných účastníků, neboť jej zradil kotník, který se mu na uťapaném sněhu podvrtl. Po tomto incidentu následovala kontrola kotníku a také kontrola lékárničky, která byla shledána nedostatečně vybavenou, protože neobsahovala stahovací obinadlo. Po poradě jsme se usnesli, že silnější a energií stále ještě oplývající polovina sboru se vydá po plánované cestě na Boreč (pozn. red: vrchol Boreč nakonec nikdo nenavštívil) za předvojem a druhá polovina si cestu zkrátí z kopce na vlak.
Naše společenstvo tak bylo rozbito na 3 samostatné skupiny. První část, která se jako první vydala směrem na Boreč, následovala žlutou turistickou trasu, jež je dovedla až na zastávku, odkud jeli do Lovosic autobusem. Druhá skupinka se zraněným vedoucím se pomalým a bezpečným tempem přesunula z kopce po červené na vlakovou stanici do Třebenic. Tam jsme se posilnili zbylými zásobami a vyčkali příjezdu vlaku. Cestu nám vtipný pan průvodčí Petr zpestřil kávou a čajem, pohodlně jsme se dovezli na lovosické nádraží. Ještě jsme stihli objevit místní nádražní restauraci, kde nám čas do odjezdu rychlíku směr Praha utekl a my se dověděli, že třetí nabitá skupina se z Boreče statečně vydala až do Lovosic pěškobusem a ušla tak přes 26 km!
Opět jsme se tedy sešli v rychlíku, který nás rychle přibližoval ku Praze. Vzhledem k okolnostem proběhlo finální kolo kvízu až zde. Pan vedoucí, který po dortíku v nádražce značně pookřál, všechna 3 kupé podrobil závěrečné várce záludných otázek a následně vyhlásil dva vítěze (pozn. red: tři vítěze), kteří byli obdarováni věcnými nejedlými cenami. Všichni unavení, ale dosyta vyvětraní, jsme se zanedlouho vykutáleli na pražském Hlavním nádraží.
Poučením po dnešním výletu jest, že v zimě na skály nesmeky a hůlky a do lékárniček stahovací obinadla dozajista patří. Všem dalším výletům bez úhony zdar!
Barbora Lachová, Luboš Mrkva