(Vzdálenost 22,5 km / 620 m)
V pořadí devětapadesátý výlet našeho turistického klubu byl v mnoha ohledech premiérový. Poprvé se role hlavního organizátora ujal Samo, zřejmě poprvé tvořil odměnu za správné kvízové odpovědi vlastnoručně vyrobený moučník (pozn. red: již u pěti výletů v minulosti byl odměnou vlastnoručně vyrobený moučník), poprvé jsme vystoupali na oficiálně zavřenou rozhlednu i sestoupili do podhledny, naše společné kroky vedly zatím do nejvýchodnějších partií republiky (i přesto jsme ale ani tentokrát nepřekročili historickou hranici Čech a Moravy) a rovněž zcela poprvé jsme mohli mezi sebou uvítat i mimoevropského účastníka.
Výprava čítající plných deset hlav (jedenáctý David se nejprve rozhodl takticky vymrznout v Kolíně, aby následně o to víc ocenil příjemně vyhřáté kupé) se úspěšně srazila ještě před odbitím osmé hodiny ranní, stalo se tak jako již tradičně před pokladnami hlavního vlakového nádraží. A mohli jsme mezi sebou přivítat plných pět nováčků (pozn. red: jednalo se dokonce až o šest nováčků)! Mimo jiné nás premiérově doplnil i jeden Polák a rovněž jeden Peruánec, mezi oficiální výletní jazyky taky byla přijata rovněž angličtina.
Nepatřím mezi ranní ptáčata a na mnohá místa chodím (samozřejmě z objektivních a mnou nezaviněných příčin) pozdě. Národní dopravce na mě ale myslel a nemusel jsem mít strach, že bych odjezd v 8:12 nestihl, již při odjezdu jsme nabrali deset minut zpoždění. Naštěstí jsme nemuseli nikde přestupovat a čas si tak mohl po celý den volně plynout a my se nerušeně kochat. Jak z oken vlaku na sluníčkem ozářenou podzimní krajinu hrající pestrými barvami, tak i při následném štrádování do kopce, po rovině i z kopce. Opět jsme se tak přesvědčili, že u nás je krásně skoro všude a nemusí se jednat o turisticky exponovaná místa, ale i na první pohled o nijak extra atraktivní lokality. Navíc ve skupince fajn lidí, s jimiž by byla radost podniknout i vícedenní putování.
Putování vyloženě po svých jsme zahájili v Ústí nad Orlicí. Hned tady jsme po návštěvě centra a před výživným výšlapem po křížové cestě až na Andrlův chlum museli vyřešit první křížovku. Bankomat nejmenované společnosti si po vydání hotovosti vzal Alvara jako rukojmího a odmítal nám jej dlouhé minuty vydat, teprve pak zámek ve dveřích povolil a mohli jsme v opětovně kompletním složení pokračovat.
U dřevěného krokodýla uprostřed téměř pohádkového listnatého lesa oděného nyní do různých odstínů žluté, oranžové i hnědé přišel čas na první část oblíbeného kvízu. Každý z nás věděl aspoň něco a všichni jsme si pochutnali na Samově dobrůtce. Poté jsme pokračovali k prvnímu vrcholu výpravy – rozhledně přezdívané Stříbrná krasavice. Branka byla otevřena a automaticky jsme se vydali nahoru, abychom se ve společnosti čerstvého větříku koukali na okolí pěkně shora, zvláště my menšího vzrůstu si těchto vzácných okamžiků užíváme. Ale ouha, zespodu se najednou začalo ozývat volání a nešlo o povzbuzování, abychom schody vyběhli s lehkostí atletických šampionů. Rozhledna je totiž oficiálně zavřená a ihned po našem návratů tamější správce, který se zničehonic objevil jako kouzelný dědeček, chvatně zamknul branku, aby se nahoru mohlo jít skrz spadený plot o kousek vedle.
Druhým vrcholem byl oběd v restauraci Mandl, kde si každý z nás přišel na své a hodina utekla jako nic. Ještě před tím jsme byli uneseni vlnící se krajinkou u Řetové a dozvěděli jsme se plno zajímavostí o slunečních hodinách, mimo jiné že ty nejstarší pocházejí z Irska, v tuzemsku se poprvé objevili na kolínském chrámu sv. Bartoloměje a těmi největšími u nás je televizní věž u Plzně. Vstřebávali jsme tak nejen jídlo, ale i čerstvě nabyté vědomosti.
Ještě před stoupáním na nejvyšší bod v podobě Kozlovského kopce a tamější ocelové rozhledny, odkud za lepší viditelnosti uvidíte Králický Sněžník či Praděd, jsme zvenku obdivovali nedalekou chaloupku Maxe Švabinského a sestoupili jsme i do Svinnovské podhledny. Nejen podle popisku, ale i podle našich poznatků jde o světový unikát. A při cestě na vlak do České Třebové jsme se při loučení se zapadajícím sluníčkem stihli ještě krátce zastavit v pravěké osadě Křivolík, kde pod rukama tamějších nadšenců vzniká možnost nahlédnout do dávných dob. Poté jsme již pod rouškou tmy došli na nádraží a nastoupili do nejbližšího vlaku.
Poslední významný okamžik si jako správný předseda přisvojil Šimon. A sice když do našeho svačícího kupé vstoupila průvodčí s cílem zkontrolovat jízdenky, vylekal se natolik, až skončila jeho krabička s jídlem dnem vzhůru na zemi. Úplně jako v reklamě na ČD. Naštěstí šlo jen o čistou špínu. Záměr se mu tedy podařil a všechny nás pobavil, už teď se těšíme, co originálního vymyslí příště.
Jiří Možný