Je 23:15 a já právě otevírám dveře svého pokoje. Nebyl jsem nikde za nočním životem, právě teď jsem se vrátil z výletu. Nebyla to cesta ledajaká; návrat domů byl dobrodružnější, než celý výlet! Začněme ale pěkně popořadě.

Začali jsme na pražském Hlavním nádraží, v 7 hodin ráno. Tady jsme se sešli v počtu devíti lidí – kromě organizátorky Evy ještě Matěj, předseda Šimon, Mária, Helča, Martin, Helena, já a také prvoúčastnice Katarína. Abychom se na nádraží našli, převtělila se Eva do postavy českého Honzy – vyčkávala na nás na nádraží s krásným ranečkem. A ten byl, jak pohádka káže, plný buchet. Společně jsme nastoupili do vlaku R1140 a odjeli na sever. Naše skupinka se v průběhu jízdy ještě rozšiřovala – v Boleslavi přistoupil David, v Železném Brodě Otomar a v Jesenným, kde jsme z vlaku vystupovali na nás čekala Tereza, takže nás nakonec šlo 12.

Po nezbytném úvodním představování jsme po mostě překročili řeku Kamenici a začali jsme stoupat do kopce, ve kterém (doslova!) ležel náš první cíl: Bozkovské dolomitové jeskyně. Jentaktak jsme stihli zamluvenou prohlídku. Lístky kupujeme ještě zadýchaní a bez čekání vstupujeme do podzemí. Na takové výpravy tu nejsou zavedení – jeskynní prostory nejsou velké, a tak ti, kteří zůstali vzadu, do některých dómů nahlíželi ze tmy chodby, nicméně slečna průvodkyně byla od rány a bez problémů si s námi poradila. Na závěr prohlídky se kocháme největším českým (od slova Čechy!) podzemním jezerem. I David odolal i možnosti zvěčnit své jméno pojmenováním dosud Bezejmenné propasti – a sice tak, že by do ní spadnul, či skočil – a tak jsme se z podzemního bludiště vrátili v plném počtu.

Šťastný návrat na povrch se stal dobrým důvodem k tomu, aby začala tradiční součást našich výletů – znalostní kvíz. Někteří účastníci se rozhodli bojovat v kvízu bez jakýchkoli ohledů (a byl to zvlášť Otomar, jen si na něj ukažme), odpovídat před položením otázky a skákat organizátorce do řeči, nicméně ukázalo se, že tato strategie nebyla zvláště úspěšná, a tak buchty z ranečku (které byly cenou za správnou odpověď) získávali jiní, disciplinovanější účastníci 😊. Po kvízu nám nezbylo než pokračovat – ještě stále do kopce do obce Bozkov a odtud k Bozkovským vodopádům, kde jsme mohli sledovat i mloka skvrnitého. Turistická značka nás vedla dál po proudu Kamenice až ke spálovskému hotelu.

Tady jsme stavili na oběd. Hotel je královstvím moderních technologií, každý, kdo si objedná jídlo, dostane elektronický pípák, který mu pípáním a bzučením naznačí, kdy si má pro hotové jídlo přijít k baru. Poté, co jsme se nadlábli, napili a absolvovali jsme další část kvízu, vyrazili jsme do druhé půle výletu – na známou Riegrovu stezku údolím Jizery. Na jedné z vyhlídek nám David představil svůj vědecký výzkum – souhrnnou statistiku účasti na výletech turistického klubu. Úvodní metodická část přednášky sice některé účastníky lehce nudila, následně jsme ale s napětím očekávali, na jakém místě se ozve naše jméno. Pravda, první místo překvapením nebylo (po zásluze ho bral předseda klubu), ale některá umístění byla nečekaná (zdravíme Kubu!). Někde v těchto místech začala být hlavní organizátorka poněkud nervózní a představa, že stihneme vlak v 17:03 se začala rozplývat.

Po Riegrově stezce jsme se dostali na předměstí Semil. Tady nás opustila Tereza, která cestovala až do Slatiňan, a měla odtud dobré spojení. My ostatní jsme pokračovali tentokrát po Kamenického stezce zpět ke spálovskému hotelu, tentokrát ale po pěšince ve svahu vysoko nad řekou. Na tomto místě je také nutné zmínit nepěkný čin našeho předsedy, který nedodržev turistické značení si zkrátil trasu o celých 400 m! Výhled z několika vyhlídek, které jsme míjeli, nebyl nic moc, přerůstají je okolní stromy. Na jedné z nich jsme ale ukončili kvíz, snědli poslední buchty z ranečku a rozhodli, že plánované spojení domů opravdu nestíháme. Také zde došlo k historické události v dějinách turistického klubu – ten po 57 výletech konečně zavítal na Moravu! Tedy jenom na rozcestí s názvem Morava, ale i to se počítá. Na Moravě se ale změnilo počasí. Zatímco dosud bylo jen chladno a zataženo, nyní se přidal i slabý déšť. V tomto počasí jsme zdolali nejexponovanější bod trasy, čedičovou Myší skálu. Odtud nás už čekal jen čekal sestup k hotelu, u kterého se nachází železniční zastávka.

Hotel už byl zavřený, tak jsme dobu do příjezdu vlaku trávili na nástupišti a bavili se například hrou kontakt. Šimon, známý svým dopravním nadšením, si naplánoval delší, alternativní (ale hlavně železniční!) cestu s patero těsnými přestupy a minibarem (pozn. redakce: třemi těsnými přestupy) – no neber to! A zviklal k ní polovinu účastníků, kteří nastoupili do vlaku směr Železný Brod.

My, zbytek účastníků, jsme tak osiřeli na nástupišti a čekali na vlak opačným směrem do Plavů, kde jsme měli přestoupit na autobus do Prahy. A tady také začala naše anabáze, ne nesrovnatelná s tou Švejkovou (ten si ji ale zavinil sám, v našem případě byl vinen (dez)informační systém jízdních řádů IDOS). Deset minut po udaném odjezdu autobusu zjišťujeme na vylepeném papírovém jízdním řádu, že náš bus má jet jen v pátek, zatímco IDOS tvrdí, že jen v sobotu. V ten moment zbývá už jen pět minut (včetně zpoždění) do odjezdu posledního vlaku, který je zároveň posledním spojením, kterým se do Prahy dostaneme ještě v sobotu. Toto zjištění trochu kalí fakt, že vlaková zastávka je asi půl kilometru daleko, tak se nakonec výletu i proběhneme. Pomalejší z nás pak přispějí strojvedoucímu na dřívější infarkt, když musí sledovat, jak mu přímo před vlakem předvádí akrobatický skok odrazem z kolejnice na hranu vysokého nástupiště. Všichni (zatím) přežili, tak úspěšně dosahujeme Tanvaldu (všimněte si, že se zatím stále vzdalujeme Praze). Po třičtvrtě hodině strávené noční prohlídkou města obohacenou o povznášející kulturní zážitek v podání místního bezdomovce, který nám připomněl hereckou legendu „Patrika Švejzího“. Pak už jsme úspěšně nastoupili do dálkového Flixbusu z Varšavy do Prahy, kterým se naše cesta završila.

Filip Hulec