Mlhavého rána v sobotu 12. 11. se shlukuje skupina studentů na pražském Masarykově nádraží. Míří na výlet do Kladna! Sám nastupuji až na Veleslavíně udiven a zprvu částečně dezorientován zdejší mléčnou mlhou. Zatímco vlak stoupá od pražských Holešovic, já a Martin mrzneme skrápěni miniaturními kapičkami mlhy. Nás však nic neodradí!
Vlak je konečně u perónu a my se shledáváme s dalšími přáteli turistiky. Cesta, při které pozorujeme postupné proměny krajiny i počasí, ubíhá při skvělé náladě tak rychle, že co nevidět přijíždíme do Kladna. Cestou jsme se však dostali nad hranici inverze, a tak obdivujeme jen již blankytnou oblohu s průsvitnou přikrývkou oblaků druhu cirrostratus. Při zemi se ještě nudně povaluje radiační mlha, která se pomalu rozpouští. Vlhký pražský smog se mění na slunečním zlatem zalitou pohádku přímo vyzývající k výletu.
Po meteorologicky i diskusně pestré cestě se potkáváme na stanici Kladno-město s další účastnicí naší výpravy, usměvavou turistkou Eliškou. Následně jsme vyrazili vstříc architektuře socialistického realismu v podobě vysokých kladenských činžáků. Architektonickou atmosféru 50. let minulého století však pokazil Penny market, který tak vyčníval z v pozadí se tyčících architektonických skvostů, že leckteří účastníci výletu jej navštívili. Pochopitelně aby doplnili zásoby na další cestu, neboť další občerstvení bylo možné doplnit až v Srbech. Poté se nám ztratil předseda, Šimon, který byl přímo očarován pokušením strávit výlet v sedle. Ačkoliv se nejednalo o sedlo koně, ale o sedlo elektrokola, přifičel poté, co jsme se již vydali na cestu, jako kdysi Napoleon Bonaparte při tažení do Ruska.
Vysoké činžáky vystřídala spíše vesnická výstavba, ze které vyčnívala kýčovitě vila v podobě Bílého domu, a my se vydali do přírody. Zatímco Šimon brázdil rozbahněnou cestu s třpytivými krystalky v sedle svého bateriového Šemíka, my jsme si to štrádovali dále k první zastávce, kde Filip položil několik otázek týkajících se těžby uhlí v Kladenské pánvi. Za správnou odpověď následovalo malé překvapení. Mezitím jsme obdivovali, a dokonce i fotili stříbrné krůpěje rosy na louce u lesa.
Dále jsme pokračovali lesem, když mi Šimon svého Šemíka půjčil. Tak jsem též rajtoval jak zběsilý, ale po chvíli mě to přešlo, neboť jsem se málem o pařez vymlátil, tak jsem uzdu zase zpět předal Šimonovi. Pohodovým tempem výlet pokračoval dál okolo místního Turyňského rybníka. Následovala zastávka v Tuchlovicích-Srbech, kde jsme se chvíli zdrželi za účelem doplnit potřebné kilojouly energie. Mezitím jsme se povídali o různých zajímavostech, například o fotografování či o zajímavostech meteorologických. Pohodové tempo občas narušily otázky ohledně povětrnosti, která byla značně rozličná, neboť jsme se stále přátelili s hranicí inverzní vrstvy. Ta se nejdříve neprojevovala tak výrazně, nicméně jakmile jsme dorazili k hradišti Libušín, projevovat se začala kolísající teplotou. Další doplnění kilojoulů i tekutin následovalo právě zde. Se Šimonem jsme vyrazili obdivovat místní kostel a hřbitov. Kostel však byl zavřený, a tak z obdivování toho moc nezbylo.
Pokračujeme dále od Libušína strmým krátkým svahem do údolí. Zde se ukazují první slabiny Šimonovy strategie využití elektrokola. Přes Libušín se dostáváme údolím pod hranicí inverze směrem k Vinařické hoře, kam bylo potřeba vyrazit pěšky, a tudíž i Šemíka musel Šimon zaparkovat pod kopcem. Znovu se dostáváme nad inverzi, někteří z nás fotí místní zbytky léta, odkvétající luční kvítí. Postupně obdivujeme nádherné scenérie nad oblačným mořem, které doplňuje mlžná duha a parhelium. Ostatní se také nadšeně kochají, dochází k vyhodnocení soutěže a Filip předává tak turistickou plaketu v podobě rozcestníku s nápisem „Naučná stezka“ vítězi soutěže, Honzovi.
Ostatní již postupně odcházejí, my se Šimonem však koukáme na tu nádheru dál. Okouzleni scenériemi pomalu scházíme pod hranici inverze, kam se nám ale nechce. Brrr, zima! Srdečným okamžikem bylo, když nás ostatní turisté počkali. Společně přicházíme v mlze do Vinařic. Potkáváme místní s lucernami, kteří míří do místního hornického muzea, kam nakonec i míří někteří z řad našich turistů. Konečně přicházíme do Kladna, je rozhodnuto, že zakotvíme v Jágrově restauraci. Po bohaté večeři míříme na vlak a unaveni, ale spokojeni a pozitivně naladěni směřujeme vlakem do Prahy.
Miloslav Staněk