V sobotu 19. června se konal 56. výlet, jehož trasa byla Davidem naplánovaná do oblasti Zbirožska a západního Křivoklátska. Protože v týdnu panovaly tropické teploty a stejný výhled byl i na víkend, bylo operativně rozhodnuto, že část pěšího výletu bude nahrazena plavbou po řece. Na srazu na nádraží se sešlo celkem sedm turistů a turistek (David, Šimon, Mária, Hanka, Vanda, Juraj a já), kteří až na menší zádrhel s místenkami spořádaně nastoupili do vlaku.

V Kařezu jsme přestoupili z rychlíku na autobus, který nás přes Zbiroh a spoustu serpentýn dovezl až do Terešovské Huti, kde započala pěší část výletu. Hned na první křižovatce jsme se zastavili a David zahájil tradiční součást každého výletu – kvíz, který měl tentokrát trochu netradiční formu, neboť spočíval v určení místa na fotce a zařazení ho do správné Chráněné krajinné oblasti. Zde je nutno upozornit, že podobnost s jistou poznávací fotografickou soutěží na facebooku je čistě náhodná. Po první sadě fotografií jsme se vydali po silničce nahoru na kopec.

U autobusové zastávky Ostrovec se čelo turistů vydalo špatným směrem, což se z dálky marně snažil reklamovat vedoucí výpravy. Ale když byl vedoucí v zadním voji, tak neměl nárok a k modré turistické značce v údolí jsme tak sestoupili přes Ostrovec, a ne přes Lhotku. Dále jsme ale už pokračovali naplánovanou trasou malebným údolím – stezkou s názvem „Cesta protifašistických bojovníků“. Nás ale čekal maximálně boj s otravnými muškami a komáry, či záludnými kvízovými obrázky a zájemci si vyzkoušeli i brodění potoka. Za několika meandry nás pak čekal hlavní tahák výletu – Skryjská jezírka. Přírodní krása tohoto místa byla poněkud narušena davy neukázněných turistů a hučení vodopádu bylo překonáno hlučením koupajících se dětí, mezi které se nebojácně vrhnul Šimon, aby pořídil krásné fotky soutěsky.

Po krátké pauze jsme raději opustili jezírka a dále už se turistická trasa odpoutala z údolí a postupně stoupala svahem výš až na louku, za kterou už na nás čekaly Skryje. Na návsi jsme si sedli k místnímu občerstvení a dopřáli si něco k jídlu a pití. Také to byla ideální příležitost k dokončení kvízu a následnému vyhodnocení s vyhlášením nejúspěšnějších řešitelů. Některé obrázky byly opravdu zapeklité, obzvlášť když se Davidovi mezi české CHKO „zamíchala“ i Zádielská tiesňava.

Poté jsme mezi chaloupkami sešli dolů k řece, kde na nás již čekal lodník s připraveným raftem, pádly, a hlavně dvěma barely. Po přenesení lodi na pláž jsme se ještě vykoupali a již se zdálo, že je všechno přichystáno k hladkému odplutí. Opak byl pravdou a bylo nutné ještě minimálně pětkrát otevřít a zavřít každý barel, aby každý měl na plavbu k dispozici, co potřebuje, a naopak v suchu to, co nepotřebuje.

Po těchto peripetiích nás pět nasedlo do člunu, Hanka s Vandou se totiž odpojili a dále pokračovali na autobus, tak nám aspoň na cestu z pláže zamávaly. Nás už pak čekala pořádná nálož pádlování, protože Berounka zde příliš rychle neteče, a ještě pomaleji po ní pluje raft. Ale aspoň jsme se mohli pokochat všemi krásami, které jsme cestou míjeli, třeba zříceninou hradu Týřov, mohutnou Čertovou skálou nebo přívozem v Branově známým z díla Oty Pavla. Nabídky ostatním plavidlům na řece na otevření či zavření barelu zůstaly nevyslyšeny, takže nezbývalo než se chopit pádel a pořádně zabrat.

Plavbu nám ke konci zkřížily dva jezy, které jsme oba museli přenášet, ale zvládli jsme to a mohli jsme doplout do cíle v Roztokách u Křivoklátu. Sice jsme měli vrátit loď do šesti hodin, což jsme o půl hodiny nezvládli, ale naštěstí jsme nebyli jediní a ani ten den poslední. Předali jsem tedy raft, pádla, vybavení, a především jsme se po posledním otevření a zavření zbavili našich milovaných barelů. Lodníci nám za briskní odbavení pořídili společnou fotku a my se tak mohli vydat přes most směrem na vlak.

Díky tomu, že Roztoky jsou plné vodáků, tak jsme zastihli ještě otevřenou večerku a nakoupili si pořádné zásoby na cestu domů, přeci jen po takové náročné plavbě je každý turista hladový jak mořský vlk. Na nádraží jsme dorazili včas, a navíc náš osobáček podél Berounky měl trochu zpoždění, což nakonec vůbec nevadilo, protože rychlík z Berouna měl ještě větší. Pak už následovala jen cesta vlakem do Prahy, kdy já s Jurajem jsme vystoupili na Smíchově a do cílové stanice na Hlavním nádraží tak nakonec dojeli tři turisté.

Počasí bylo krásné a výlet se velmi vydařil, jak pěší část dlouhá čtrnáct kilometrů, tak i následná podobně douhá plavba po řece, která byla zajímavým zpestřením aktivit Turistického klubu.

Martin Vlach