Znáte takový ty akce, kdy všechno rozmýšlíte na poslední chvíli? My ano, díky 18. výletu pod vedením Šimona jsme byli svědky mistrovské improvizace. Ale postupně…

Na hlavním nádraží v Praze se scházíme 3 kluci. To je rekordní účast, bohužel. Nástup 4. člena na palubu vlaku, který si to v nevlídném počasí štrádoval směr Děčínsko, už tak smutnou statistiku moc nevylepšil. Na druhou stranu nízký počet výletníků v kombinaci s tím, že jsme všichni spolužáci a známe se velmi dobře, nabízel prostor pro jistou improvizaci. Víte, co je fajn? Mít s sebou na takové výlety člověka, který se dokonale vyzná (krom počasí samozřejmě) snad ve všech jízdních řádech, nazpaměť vyjmenuje zastávky na vaší trase a to nejdůležitější – má přehled o akčních jízdenkách. Když jsme se totiž dozvěděli, že naše jízdenka platí nejen do Děčína, ale také na pořádný kus Saska, začali jsme si pohrávat s myšlenkou, že bychom mohli uskutečnit první zahraniční výlet našeho turistického klubu. A když Šimon pečlivě prostudoval vývoj počasí nad Děčínskou vrchovinou, rozhodně prohlásil: „Jedeme do Saska, tam pršet nebude!“

Ještě před vstupem do bývalé NDR jsme bleskurychle zařídili pojištění za závratných 11 Kč na osobu (přeci jenom budeme běhat po pískovcových skalách jako kamzíci s tím rozdílem, že nemáme 4 nohy) a vyměnili koruny za eura. „10 éček na pivo s curry wurstem bude stačit!“ shodli jsme se před směnárnou na děčínském nádraží. Spokojeně pokračujeme dál. Při pohledu na hřenský free shop, kde nakoupíte snad úplně všechny zbytečnosti světa, přejíždíme hranici a už si to štrádujeme směr Königstein. Zde vystupujeme, zhluboka se nadechneme čerstvého východoněmeckého vzduchu a šlapeme směr Pfaffenstein.

Ostrůvek pískovcového skalního města nabízí krásné výhledy do celého okolí. Vidíme náš původní cíl – Děčínský Sněžník, rozhlednu Tanečnici nebo televizní věž v Drážďanech. Jediné, co kazí sobotní svačinovou idylku na jedné z vyhlídek, je všudypřítomnost hlasitěji se projevujících německých baťůžkářů. Co naplat.

Asi po druhé hodině odpolední, kdy se ještě někteří z nás stále neaklimatizovali na místní časový posun J, se přemisťujeme na pevnost Königstein. Ještě předtím v podhradí přichází zasloužená odměna v podobě zlatavého moku a šťavnaté klobásy.

Vše v naprostém pořádku. Mají se to skutečně královsky, pomyslíme si při pohledu na výtah, který veze zástupy německých turistů z parkoviště nahoru na pevnost. My, jako správní výletníci, volíme pěší variantu, nicméně nás zastaví brána s nápisem Kasse a číslovkou 9 na ceníku. „To si dělají… srandu!“ Mírně zklamáni se otáčíme a při pohledu z vyhlídky na nedaleké město se v rychlosti rozhodujeme. Jedeme do Pirny!

Seběhneme k Labi na vlak a zanedlouho stojíme v centru historické zástavby. Klidné město s nevídanou koncentrací bister nabízející kebab na hlavní třídě se nám líbilo. Návštěvu jsme zakončili kávou a zmrzlinou v jedné menší kavárničce na náměstí a utratili tak poslední zbylá eura.

Výlet rekapitulujeme ve vlaku pří cestě do Prahy jako velmi zdařilý a nic na tom nemění ani parta napitých a uřvaných mladých ragbistů, kteří se vraceli z nějakého turnaje v Německu. Mimochodem, paní průvodčí s urostlými chlapci, na rozdíl od nás J, celkem koketovala. Příjezdem do Prahy před devátou hodinou večerní končí jedno improvizační představení, během kterého máme v nohách slabších 14 km a asi 700 metrů výškových. To nic nemění na zážitcích, které jsme si odnesli s sebou. Jo a nikomu se nic nestalo!

Kuba Marek